III.ÚS 1605/17

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 96 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") odmítl odvolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 10. 2011 č. j. 9 Cm 128/2011-79. Tímto usnesením krajský soud na návrh České národní banky rozhodl o zrušení společnosti Bayerische Investment Fonds a. s. - investiční společnost. Stěžovatel tvrdil, že je společníkem této společnosti, a proti usnesení krajského soudu podal odvolání.

Vrchní soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že krajský soud usnesením ze dne 15. 2. 2013 č. j. 9 Cm 128/2011-305 neprominul stěžovateli zmeškání lhůty k podání odvolání, protože stěžovatel není účastníkem řízení, ani zástupcem některého z účastníků. Toto rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty bylo potvrzeno usnesením vrchního soudu ze dne 28. 4. 2015 č. j. 5 Cmo 422/2014-557 a následné dovolání bylo odmítnuto pro vady usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016 č. j. 29 Cdo 2045/2016-639. Proto na základě § 218 písm. b) a § 218a o. s. ř. odvolání stěžovatele odmítl.

Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadené tak nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.

Ústavní stížnost je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Proti pravomocnému usnesení soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, o což v dané věci jde, byla k dispozici podle občanského soudního řádu žaloba pro zmatečnost, a jestliže ji stěžovatel nevyužil (opak není tvrzen), nutně nastupují důsledky citovaného § 75 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost projednat nelze [srov. stanovisko pléna ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.]. Není přitom úkolem Ústavního soudu hodnotit vyhlídky podání takového opravného prostředku.

Ústavní soud zároveň neshledal, že by posuzovaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, což by jinak mohlo odůvodňovat aplikaci výjimky dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel ostatně žádnou argumentaci podporující uplatnění naposledy uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu nenabídl.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].