III.ÚS 1613/25 – Ústavní soud

III.ÚS 1613/25 ze dne 25. 9. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného Mgr. et Mgr. Jiřím Flamem, Ph.D., advokátem, sídlem Rohanské nábřeží 671/15, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2025, sp. zn. 5 To 55/2025, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. února 2025, č. j. 4 T 107/2018-708, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), sp. zn. 4 T 107/2018, vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením obvodní soud rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, který mu byl původně uložen jako podmíněný. Pro výkon trestu se zařazuje do věznice s ostrahou. V odsuzujícím rozhodnutí byla stěžovateli rovněž uložena povinnost podle svých sil zaplatit škodu ve výši 2 677 991 Kč. Obvodní soud zjistil, že během zkušební doby stěžovatel z uvedené částky nic neuhradil. Odsouzený působil v podstatě po celou dobu zkušební doby u různých subjektů, u kterých disponoval s přístupem k bankovním účtům a někde figuroval i jako společník. Ke konci zkušební doby dokonce založil nové obchodní společnosti. Pohyby finančních prostředků nedokázal vysvětlit. V minulosti již byla stěžovateli jednou zkušební doby prodloužena, zejména vzhledem k jeho slibu uhradit škodu. Následně byl stěžovatel pravomocně odsouzen za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. K žádnému z nařízených veřejných zasedání se stěžovatel nedostavil, jeho obhájce předložil lékařskou zprávu o závažných dlouhodobých psychiatrických problémech, bránících stěžovateli v účasti u soudního jednání. Soud proto kontaktoval ošetřující lékařku, která uvedla, že spolupráce se stěžovatelem byla mizivá. Diagnostikovala silnou dekompenzaci jeho stavu, navrhla hospitalizaci, což však odmítl s tím, že si zajistí hospitalizaci jinde. Ke dni rozhodování soudu nebyl stěžovatel nikde hospitalizován. Z dalších předložených lékařských zpráv však nevyplynulo, že by stěžovatel nebyl schopen účasti u soudu. Soud proto rozhodl v jeho nepřítomnosti. S psychiatrickou léčbou začal stěžovatel až ke konci zkušební doby, zatímco v předchozím období vyvíjel ekonomickou činnost. Návrh na provedení znaleckého posudku soud zamítl, neboť předložené lékařské zprávy nijak nezpochybňují stěžovatelovu schopnost účastnit se soudního jednání a chápat smysl trestního řízení. Soud tedy uzavřel, že stěžovatel nevedl řádný život a je tedy namístě nařídit výkon podmíněně uloženého trestu. 3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Obvodní soud se podle názoru stížnostního soudu nedopustil žádného pochybení, rozhodl-li v nepřítomnosti stěžovatele. Městský soud se rovněž ztotožnil se skutkovými a právními závěry obvodního soudu. Spáchání dalšího trestného činu a úplné ignorování povinnosti nahradit způsobenou škodu (aniž by tomu bránily majetkové poměry) jsou jednoznačně důvodem pro nařízení výkonu zbytku trestu. Z předložených lékařských zpráv pak nevyplývá, že by stěžovatel nebyl schopen výkonu trestu odnětí svobody. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že v průběhu soudního řízení bylo prokázáno, že trpí dlouhodobou duševní poruchou, která jej jednak v určitých fázích činí neodpovědným za jeho chování (a neumožňuje mu tak dosahovat dostatečných příjmů) a dále mu brání účastnit se jednání před soudem. Stěžovatel byl v péči své matky a pro jeho advokáty bylo téměř nemožné s ním komunikovat. Vyvstaly tak otázky, zda se stěžovatel vůbec mohl ve zkušební době osvědčit a zda je schopen vykonat trest odnětí svobody. Podle provedených důkazů bylo nutné stěžovatele hospitalizovat. Soud však odmítl nechat zpracovat znalecký posudek a spokojil se pouze se zprávou rehabilitační nemocnice z ledna 2025. Stěžovatel byl hospitalizován až posléze a výsledky této hospitalizace potvrdily předchozí lékařské zprávy. Podle stěžovatele měly soudy povinnost vyhovět návrhu na provedení znaleckého posudku. Soud totiž není schopen odborně stav stěžovatele posoudit. Soud se dále nesprávně vypořádal s otázkou, zda mohl rozhodnout v nepřítomnosti stěžovatele. Stěžovatel rovněž namítá, že by mu nemělo být dáváno formalisticky k tíži, že odpor proti trestnímu příkazu podal opožděně a odsuzující rozhodnutí tak nabylo právní moci. Podle stěžovatele jeho případ ukazuje nevhodné nastavení procesních pravidel pro psychiatrické pacienty. III. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele 5. Ústavní soud postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení. 6. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že především odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Soudy se zabývaly všemi stěžovatelem předestřenými otázkami. Návrh na provedení znaleckého posudku byl odmítnut s řádným odůvodněním. Stejně tak se zejména obvodní soud velmi podrobně zabýval schopností stěžovatele účastnit se veřejného zasedání. Neplacení náhrady škody nebylo jediným důvodem, pro který bylo rozhodnuto o přeměně trestu. Soudy se rovněž řádně zabývaly stěžovatelovým zdravotním stavem v průběhu zkušební doby. Žádný z předložených důkazů dále neuváděl, že by stěžovatel nebyl schopen výkonu trestu odnětí svobody. Městský soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl nebo zamítl. 7. Obvodní soud se vyjádřil tak, že stěžovatel po celou zkušební dobu ani z části neplnil svou povinnost náhrady škody, přestože výslovně slíbil (při prodloužení zkušební doby), že tak učiní. Z předložených lékařských zpráv pak nevyplynulo ani to, že by stěžovatel nebyl schopen účasti u soudního jednání, ani skutečnost, že by nebyl schopen výkonu trestu. 8. Městské státní zastupitelství v Praze a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 se k výzvě nevyjádřila. Protože byla ve výzvě poučena, že nevyjádří-li se, bude to podle § 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu bráno jako vzdání se postavení vedlejšího účastníka řízení, Ústavní soud s nimi již dále nejednal. 9. Vyjádření ostatních účastníků byla stěžovateli zaslána na vědomí a k případné replice. V ní uvedl, že obvodní soud se ve svém vyjádření nadále věnuje výhradně jediné ze tří stěžovatelem předložených otázek. Ostatní otázky soud ignoruje. Ke svému následnému odsouzení stěžovatel uvádí, že právní moci trestního příkazu došlo pouze proto, že stěžovatel podal opožděně odpor. Nikdo se přitom nezabýval, zda se tak nestalo v důsledku duševní poruchy či léků, které byly stěžovateli předepisovány. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 12. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy se v dané věci dostatečně (resp. vůbec) nezabývaly třemi otázkami, které byly při rozhodování o stěžovatelově (ne)osvědčení relevantní. První byla otázka stěžovatelovy schopnosti účasti v trestním řízení. Druhou byla stěžovatelova schopnost osvědčit se při projevech duševní poruchy. A třetí otázkou byla stěžovatelova schopnost výkonu trestu. Všechny tři souvisí se "zastřešující" otázkou, za jakých podmínek a jakým způsobem mají soudy provádět a hodnotit důkazy o duševním stavu obviněného (resp. odsouzeného). Ústavní soud neshledal, že by soudy jakoukoliv z těchto otázek ignorovaly, nebo vyřešily neústavním způsobem. 13. K posouzení stěžovatelovy schopnosti účasti u soudního jednání (a schopnosti chápat smysl trestního řízení) přistoupily soudy v souladu se vš