III.ÚS 1635/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1635/19 ze dne 30. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Havlíčka, zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem, sídlem Nákladní 3002/2, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2019 č. j. 30 Cdo 2489/2018-176 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 55 Co 365/2017-137, spojené s návrhem na zrušení § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 ve slovech "nejdéle však po dobu 6 měsíců" zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 434/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Se svou ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 ve slovech "nejdéle však po dobu 6 měsíců" zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") dne 30. 12. 2015 se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 323 616 Kč za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedených u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 248/1998 (resp. 12 C 194/2004), 12 C 253/2004 a 29 E 95/2010. Obvodní soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2017 č. j. 18 C 340/2015-114 žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobou uplatněný nárok je podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. promlčen. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 11. 2017 č. j. 55 Co 365/2017-137 rozsudek obvodního soudu potvrdil. 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 č. j. 30 Cdo 2489/2018-176 jako nepřípustné odmítnuto, neboť ve věci jde o otázku, která již byla v judikatuře dovolacího soudu řešena, a postup městského soudu byl s touto judikaturou souladný. Nejvyšší soud zdůraznil, že zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle § 35 téhož zákona po dobu šesti měsíců běh promlčecí lhůty staví. Uvedené však neznamená, že poškozený může přestat sledovat běh promlčecí lhůty. Žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se vedlejší účastnice k jeho nároku vyjádří, obzvláště hrozí-li mu promlčení jeho práva, neboť § 14 zákona č. 82/1998 Sb. stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání jeho stanoviska. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že šestiměsíční promlčecí lhůta, jak je stanovena v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., je nepřiměřeně krátká a ve svém důsledku diskriminační pro osoby, jimž byla nesprávným postupem státních orgánů způsobena nemajetková újma. Dle názoru stěžovatele zde není žádný relevantní důvod, pro který by délka promlčecí lhůty u nároků na náhradu nemajetkové újmy měla být výrazně kratší než v případě nároku na náhradu škody (§ 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), nebo v případě obecné promlčecí lhůty dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Zatímco přitom překročení šestiměsíční lhůty státem zákon nikterak nepostihuje, poškozenému subjektu hrozí, že bude-li čekat na vydání předběžného stanoviska déle než 6 měsíců, dojde k promlčení jeho nároku. Takovou disproporci na úkor občanů považuje stěžovatel za protiústavní. Stěžovatel se odvolává na závěry nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15, ve kterém se uvádí, že (ne)přiměřenost předmětné promlčecí lhůty se nachází na samé hranici ústavnosti. Ačkoliv v citovaném nálezu Ústavní soud protiústavnost § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nedovodil, navrhuje stěžovatel, aby se touto otázkou Ústavní soud opětovně zabýval i v tomto řízení. 6. Stěžovatel je přesvědčen, že vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení v jeho případě odporuje dobrým mravům, neboť při uplatňování svého nároku nepostupoval nedbale, naopak u vedlejší účastnice svůj nárok uplatnil po 26 dnech od právní moci posledního rozhodnutí a na soud se obrátil po asi dvou měsících od doručení stanoviska vedlejší účastnice. Výlučným důvodem proč došlo k uplynutí 6 měsíční promlčecí lhůty tak byla skutečnost, že předběžné projednání nároku trvalo vedlejší účastnici téměř 10 měsíců. Za situace, kdy to byly právě průtahy na straně vedlejší účastnice, které vedly k promlčení nároku stěžovatele, považuje stěžovatel jí vznesenou námitku promlčení za nemravnou. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že vedlejší účastnici neplyne z právního řádu povinnost vydat stanovisko k uplatněnému nároku v zákonem stanovené lhůtě, a proto nelze včasné nevydání stanoviska zohlednit při posuzování námitky promlčení. Podle § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Ačkoliv to v citovaném ustanovení není explicitně uvedeno, jeho logickým i jazykovým výkladem je dle názoru stěžovatele nutno dospět k závěru, že příslušný úřad je povinen uplatněný nárok posoudit v šestiměsíční lhůtě. K názoru městského soudu i Nejvyššího soudu, že stěžovateli fakticky nic nebránilo podat žalobu i před doručením stanoviska vedlejší účastnice, stěžovatel uvádí, že je to sice pravda, ovšem stěžovatel byl celý svůj život zvyklý na korespondenci odpovídat, a to samé (dle názoru stěžovatele legitimně) očekává i od státních orgánů. Stěžovatel, který nemá právní vzdělání a při uplatnění svého nároku nebyl právně zastoupen, proto očekával, že když se obrátil se svým nárokem na ministerstvo, toto mu na jeho dopis také odpoví. Podávat žalobu v situaci, kdy mu ještě nebylo známo stanovisko vedlejší účastnice, považoval stěžovatel za předčasné a neslušné. Je-li takové počínání stěžovateli dáváno k tíži, zatímco průtahy vedlejší účastnice při vyřizování žádostí (ať už mají jakékoliv objektivní důvody) jsou aprobovány, považuje stěžovatel takový postup za nespravedlivý a protiústavní. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. P