III.ÚS 1644/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1644/21 ze dne 24. 8. 2021 N 148/107 SbNU 247 Nedostatečné odůvodnění soudního rozhodnutí o zamítnutí zastavení exekuce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Bartoše, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. 8. 2020 č. j. 59 Co 179/2020-60 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 5. 2020 č. j. 25 EXE 238/2019-34, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. 8. 2020 č. j. 59 Co 179/2020-60 a usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 5. 2020 č. j. 25 EXE 238/2019-34 bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Průběh řízení před Ústavním soudem, podstatný obsah spisu a rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a princip rovnosti podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 25 EXE 238/2019 se podává, že v záhlaví citovaným usnesením Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozhodl takto: "Návrh povinného (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele - poznamenal Ústavní soud) ze dne 26. 8. 2019 na zastavení exekuce nařízené pověřením soudního exekutora, vydaným Okresním soudem ve Zlíně pod č. j. 25 EXE 238/2019-16 ze dne 6. 2. 2019, se zamítá." Okresní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že by rozhodčí smlouva, na základě níž byl vydán v exekučním řízení vykonávaný titul, byla sjednána neplatně. Určovala totiž konkrétního rozhodce a splňovala požadavky na rozhodčí smlouvu kladené z pohledu transparentnosti. Rozhodce měl podle okresního soudu ve věci pravomoc rozhodnout a rozhodčí nález je způsobilým exekučním titulem. Smluvní pokutu i sjednané úroky z prodlení okresní soud neshledal s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, na niž v napadeném rozhodnutí odkázal, za nepřiměřené. 3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Okresní soud totiž dospěl ke zcela odpovídajícím skutkovým i právním závěrům. Pro posouzení okolností, při jejichž splnění by bylo nutno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu exekuci z rozhodčího nálezu zastavit, okresní soud správně hodnotil eventuální (ne)mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi stěžovatelem a právním předchůdcem oprávněné (oprávněnou je nyní společnost TORSION Invest, a. s.). Všechna podstatná smluvní ujednání úvěrové smlouvy byla přiměřená, a to jak v rozsahu týkajícím se sjednaných úroků z jistiny ve výši 20 % za sjednané období 13 měsíců, kdy ? přepočteno na období jednoho roku ? úroková sazba činila 18,46 %, což je podle krajského soudu sazba nijak se nevymykající obecně uznávaným judikatorním závěrům ohledně přiměřenosti sjednaných úroků. Rovněž tak celkové náklady ve výši 10 800 Kč za poskytnutý úvěr včetně administrativního poplatku krajský soud nepovažoval za nepřiměřené ve smyslu referenční judikatury, když celková procentní roční sazba nákladů na daný úvěr činila 90,46 % z poskytnuté jistiny. Nepřiměřeným krajský soud neshledal ani mezi stranami úvěrové smlouvy sjednaný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně. Krajský soud neměl konečně pochybnost o tom, že by si právní předchůdkyně oprávněné nedostatečně zvážila schopnost stěžovatele úvěr splatit, což krajský soud dovodil z toho, že stěžovatel splatil téměř polovinu jemu poskytnuté jistiny. Krajský soud se tak podle svého názoru úvěrovou smlouvou zabýval jak v jejích dílčích částech, tak komplexně, přičemž neshledal důvody pro závěr, že by v projednávané věci byla dána některá ze zákonných podmínek pro zastavení exekuce, tedy že by byly dány podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatele. 4. Pro úplnost je třeba uvést, že krajský soud stěžovatele poučil o podmínkách přípustnosti dovolání, ovšem následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021 č. j. 20 Cdo 737/20 21-95 odmítnuto, neboť směřovalo proti usnesení, jímž krajský soud rozhodoval o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. S ohledem na tuto skutečnost je ovšem ze zákona [podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.")] dovolání nepřípustné. Na této okolnosti nemůže nic změnit ani nesprávné poučení ze strany krajského soudu. S ohledem na ustálenou nálezovou judikaturu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1687/17 ze dne 23. 8. 2017 (N 155/86 SbNU 577); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] nicméně posuzoval zdejší soud dodržení lhůty k podání ústavní stížností až od doručení shora zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu, jelikož stěžovateli nemůže jít k tíži chybné poučení, kterého se mu dostalo od krajského soudu, a pokud by za této situace ústavní stížnost směřující proti usnesení odvolacího soudu odmítl pro opožděnost, dopustil by se protiústavního odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae). 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména upozorňuje, že na základě úvěrové smlouvy mu byla poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč, když ovšem celkové náklady daného spotřebitelského úvěru se skládaly z administrativního poplatku, z úroku ve výši 20 % a dále z úplaty, která však v úvěrové smlouvě není nijak definovaná a ve svém důsledku dosahuje výše 7 350 Kč. Podle stěžovatele takto úvěrovou smlouvu právní předchůdkyně oprávněné koncipovala proto, aby zakryla skutečnost, že úroková sazba je ve skutečnosti pětkrát vyšší, než úvěrová smlouva výslovně uvádí. Smluvní úrok tak není uváděných 18,46 % ročně (resp. 20 % na období 13 měsíců), ale ve skutečnosti dosahuje výše 101,96 % ročně. Uvedená částka 7 350 Kč pak podle stěžovatele nemůže představovat ani úplatu podle § 499 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, (dále jen "obchodní zákoník"), neboť právní předchůdkyni oprávněné žádné náklady s rezervací finančních prostředků v období mezi sjednáním smlouvy a skutečným poskytnutím úvěru nevznikly, jelikož finanční prostředky byly stěžovateli vyplaceny při podpisu úvěrové smlouvy. Přiměřeností uvedené úplaty, která měla podle oprávněné představovat plnění ve smyslu § 499 obchodního zákoníku, se však obecné soudy vůbec nezabývaly a jejich rozhodnutí jsou v tomto ohledu nepřezkoumatelná. Obecné soudy rovněž vůbec nezohlednily závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205), v němž Ústavní soud zdůraznil, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které vědomě poškozují práva svých klientů, jimž poskytují úvěry. Už z toho důvodu mělo být v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, stěžovatelovu návrhu vyhověno a exekuční řízení mělo být zastaveno. Obecné soudy rovněž nedostály své povinnosti plynoucí z nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 (N 32/92 SbNU 334) a nehodnotily, zda právní předchůdkyně oprávněné důsledně posoudila úvěruschopnost stěžovatele. Pro posouzení stěžovatelova návrhu na zastavení exekuce měly obecné soudy vzhledem k okolnostem věci rovněž nařídit jednání, což však neučinily. II. Vyjádření účastníka řízení 6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření okresnímu soudu, krajskému soudu i oprávněné jako vedlejšímu účastníkovi řízení. 7. K ústavní stížnosti se vyjádřil okresní soud, a to tak, že ústavní stížnost stěžovatele považuje za neoprávněnou, s tím, že stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ani princip rovnosti nebyly nikterak zkráceny. Krajský soud rovněž pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. 8. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti stěžovatele nevyjádřil. 9. Za této situace platí fikce, že se vedlejší účastník tohoto postavení v řízení před Ústavním soudem vzdal, jelikož by