III.ÚS 1677/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1677/08 ze dne 17. 9. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., právně zastoupeného Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou AK se sídlem Ruská 87/11, 703 00 Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2008 č. j. 7 Afs 19/2008-51 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2007 č. j. 22 Ca 231/2007-11, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. července 2008, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 22. října 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2008 č. j. 7 Afs 19/2008-51, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2007 č. j. 22 Ca 231/2007-11, a to pro porušení článku 37 odst. 2 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě se stěžovatel domáhá přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 16. dubna 2007 č. j. 6433/07-1500-704532, kterým byla podle ust. § 5 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), delegována místní příslušnost ke správě všech daní Ing. V. K. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"), s výjimkou daní, kde předmětem zdanění je nemovitost, na Finanční úřad v Rožnově pod Radhoštěm. Tento soud po zjištění, že není k rozhodnutí o žalobě místně příslušný, usnesením ze dne 19. července 2007 č. j. 22 Ca 231/2007-11 postoupil věc Krajskému soudu v Brně. Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. března 2008 č. j. 7 Afs 19/2008-51 kasační stížnost stěžovatele zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že v daném případě je předmětem soudního přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, a město Brno, v němž má sídlo toto finanční ředitelství, spadá do obvodu působnosti Krajského soudu v Brně (srov. ust. § 11 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Tento krajský soud je pak ve smyslu ust. § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen "s. ř. s.") soudem, v jehož obvodu má sídlo Finanční ředitelství v Brně, které ve věci vydalo rozhodnutí v posledním stupni, jež bylo napadeno žalobou stěžovatele. Pokud proto Krajský soud v Ostravě, k němuž podal stěžovatel žalobu proti předmětnému rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, postoupil tuto věc k vyřízení Krajskému soudu v Brně, posoudil otázku místní příslušnosti soudu v souladu se zákonem. Jelikož ze soudního řádu správního ani z jiného zvláštního zákona nevyplývá, že by v předmětné věci měla být místní příslušnost určena jinak, nemohlo ani napadené usnesení o postoupení věci zasáhnout do práva stěžovatele na zákonného soudce, jak je garantuje článek 38 odst. 1 Listiny. Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud i námitku, že krajský soud pochybil, pokud věc postoupil Krajskému soudu v Brně ještě před tím, než rozhodl o žádosti stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení o jeho žalobě a o návrhu na vydání předběžného opatření. Jestliže krajský soud zjistí, že není místně příslušný k rozhodnutí o žalobě, je nejen oprávněn, ale i povinen rozhodnout pouze o postoupení věci místně příslušnému krajskému soudu (zákonnému soudci). Opačný postup, tj. rozhodování o ustanovení zástupce a o návrhu na vydání předběžného opatření místně nepříslušným krajským soudem, by znamenal porušení práva stěžovatele na zákonného soudce (článek 38 odst. 1 Listiny). Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud i další námitku, že postupem krajského soudu došlo k zásahu do práva stěžovatele garantovaného v článku 38 odst. 2 Listiny. Obsahem tohoto práva, uvedl Nejvyšší správní soud, je veřejné subjektivní právo účastníka řízení být účasten na jednání ve věci samé a možnost vyjadřovat se k prováděným důkazům při jednání. O tento případ ale v předmětné věci nešlo. Krajský soud v Ostravě totiž nerozhodoval ve věci samé, ale o tom, zda jsou u tohoto krajského soudu vůbec dány podmínky k rozhodování o věci samé. Jednalo se tedy o rozhodnutí, které předchází ústnímu jednání soudu, a i případnému provádění důkazů. Napadeným usnesením proto nemohlo být zasaženo do práva stěžovatele garantovaného v článku 38 odst. 2 Listiny. V tomto směru je proto nesprávný poukaz stěžovatele, že mu přenesení místní příslušnosti na Krajský soud v Brně znemožní účast v řízení o věci samé. Krajský soud v Ostravě totiž napadeným usnesením nerozhodoval o přenesení místní příslušnosti na Krajský soud v Brně, která je dána zákonem, pouze podle ust. § 7 odst. 6 s. ř. s. postoupil věc místně příslušnému krajskému soudu, aby dostál zákonu, konkrétně dikci ust. § 7 odst. 2 s. ř. s. II. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že předmětem řízení před Krajským soudem v Ostravě bylo přezkoumání rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Brně ze dne 16. dubna 2007 č. j. 6433/07-1500-704532, kterým bylo rozhodnuto žalovaným o delegaci místní příslušnosti z Finančního úřadu Brno I na Finanční úřad Rožnov pod Radhoštěm. Stěžovatel jako žalobce o změnu příslušnosti vůbec nežádal a tato změna nebyla se stěžovatelem projednána. Stěžovatel považuje tento způsob postupu a rozhodování daňových orgánů za postup zjevně šikanózní, který ho zatěžuje a zvyšuje náklady jak jeho, tak náklady státu na správu daní. Stěžovatel ve věci podal žalobu u Krajského soudu v Ostravě dne 28. června 2007 a současně podal také návrh na vydání předběžného opatření, ve kterém požadoval, aby Finančnímu úřadu v Rožnově pod Radhoštěm bylo zakázáno vést daňová a správní řízení a aby nebylo vydáno rozhodnutí v daňovém a správním řízení do doby, než bude vydáno rozhodnutí soudu. Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 19. července 2007 věc postoupil Krajskému soudu v Brně, aniž by se dále zabýval návrhem na vydání předběžného opatření, které si stěžovatel u soudu podal současně s žalobou dne 28. června 2007. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v kasační stížnosti uvedl, že zásadně nesouhlasí s tím, aby jeho žaloba proti Finančnímu ředitelství v Brně byla postoupena a následně projednána Krajským soudem v Brně. Jako důvod uvedl, že postoupení věci uvedenému soudu v podstatě znemožní osobní účast navrhovatele u soudního řízení, jelikož mu to neumožňuje jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Stěžovatel toto rozhodnutí považuje za porušení jeho ústavního práva na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti tak, jak je garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny. V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že postoupení věci povede k jeho zatížení neodůvodněnými náklady, které si v současné době nemůže dovolit, jelikož je nezaměstnaný, nepobírá žádné sociální dávky a je bez jakýchkoliv příjmů. Přestože stěžovatel namítal svůj velmi nepříznivý zdravotní stav, který mu znemožní účast u soudu v Brně, kasační soud se touto námitkou stěžovatele vůbec nezabýval a skutečnosti o jeho zdravotním stavu nezjišťoval. Tím prý Nejvyšší správní soud zatížil řízení vadou v neprospěch stěžovatele a porušil tak jeho ústavní právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, jelikož dle vyjádření ošetřujícího lékaře jednání u soudu v Brně není stěžovatel schopen. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší správní soud při posuzování jeho kasační stížnosti měl vzít v úvahu jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a na základě toho ve svém rozhodnutí přikázat na základě ust. § 9 odst. 2 s. ř. s. věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu. Stěžovatel je toho názoru, že soudy postupovaly formalisticky a nezjistily skutkový stav věci, jak stanoví zákon a rozhodly v rozporu s ust. § 2 s. ř. s., přičemž neposkytly ochranu právům stěžovatele na zákonný výkon správy daní podle ust. § 1 a ust. § 2 zákona o správě daní a poplatků. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska s