III.ÚS 1686/18

Dne 15. 5. 2018 byla Ústavnímu soudu v elektronické podobě doručena stěžovatelova stížnost doplněná podáním doručeným dne 18. 5. 2018.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami. Stěžovatel především není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a k návrhu nejsou přiloženy požadované přílohy. Pokud tyto náležitosti nejsou splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad ve stanovené lhůtě.

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami, tj. především neexistencí povinného zastoupení advokátem a absencí příloh. Na tyto nedostatky byl stěžovatel opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti. Stěžovatel však volí postup, kterým opakovaně ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Není však nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a dalších náležitostech ústavní stížnosti dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat též další náležitosti, pak se setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jeví jako postup neefektivní a formalistický.

Jakkoliv v této věci stěžovatel uvádí, že již dne 24. 3. 2018 požádal Českou advokátní komoru o přidělení advokáta, nemění ani tato okolnost nic na tom, že ústavní stížnost je věcně neprojednatelná a jako taková musí být odmítnuta. Z jejího obsahu je totiž patrno, že nebrojí proti žádnému konkrétnímu rozhodnutí obecných soudů, částečně se domáhá výroku, k němuž Ústavní soud vůbec není oprávněn (nemůže vyslovit závěr, že "se soud dopustil spáchání trestného činu", jelikož takový závěr může učinit na základě výsledku řízení a provedeného dokazování výhradně trestní soud), navrhovaný petit se zcela míjí s možnostmi výrokového potenciálu Ústavního soudu plynoucími z § 82 zákona o Ústavním soudu a jeví se proto zjevně bezúčelné vyčkávat na případné doplnění plné moci. Navíc za situace, kdy sám stěžovatel uvádí, že požádal o přidělení bezplatného právního zastoupení k uvedeným stížnostem k Ústavnímu soudu a dovoláním k Nejvyššímu soudu, což se zjevně týká přinejmenším desítek případů, je tento jeho postup nutno hodnotit jen jako prodlužující celkové řízení, neboť k určení advokáta zásadně může dojít vždy jen ke konkrétnímu řízení, nikoliv takto paušálně.

Stejně jako ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3409/15, sp. zn. I. ÚS 233/16, sp. zn. III. ÚS 239/16, sp. zn. III. ÚS 2972/16, sp. zn. IV. ÚS 1621/18, sp. zn. IV. ÚS 1622/18 a v řadě dalších se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.