III.ÚS 1687/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1687/23 ze dne 12. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného JUDr. Janem Noskem, advokátem, sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2023, č. j. 67 To 99/2023-318, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. února 2023, č. j. 1 PP 28/2016-297, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), sp. zn. 1 PP 28/2016, vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neosvědčil a vykoná zbytek trestů ve výměře 240 dní a 3 let a 6 měsíců. Stěžovatel byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody dne 31. 5. 2016 a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 6 let za současného dohledu Probační a mediační služby a stanovení přiměřené povinnosti, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Z provedených důkazů vyplynulo, že od února 2019 stěžovatel z neznámých důvodů neuhradil nic ze způsobené škody. Stěžovatel se nesnažil po dlouhou dobu kontaktovat poškozené (ani na ně získat kontakt). Přistoupil k tomu teprve po nařízení veřejného zasedání. Poté třem poškozeným jednorázově uhradil 1 000 Kč. Takové jednání nepovažuje soud za dobrovolnou snahu o nápravu svého chování a náhradu škody. Skutečnost, že stěžovatel nedokázal za více než 6 let získat stálé zaměstnání, svědčí o jeho neosvědčení. Znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že stěžovatel si je vědom důsledků svého jednání a netrpí žádnou duševní poruchou. Výraznější náhradu škody nelze očekávat ani v budoucnu, neboť stěžovatel má v plánu podstoupit osobní oddlužení. 2. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, z jejíhož podnětu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil usnesení obvodního soudu a sám nově rozhodl, že se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil a vykoná zbytek trestů odnětí svobody ve výměře 240 dní a 3 let a 6 měsíců. Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že stěžovatelovo chování ve zkušební době vykazuje nezájem o náhradu způsobené škody. Přestože stěžovatel již v roce 2017 avizoval získání hlavního pracovního poměru a snahu o oddlužení, přistoupil k aktivní krokům až v roce 2023 (insolvenční návrh podal až měsíc po vydání napadeného usnesení obvodního soudu). Takové jednání, ignorující povinnost uloženou soudem při podmíněném propuštění, nelze podle městského soudu hodnotit jako "menší nedostatek" ve smyslu závěrů judikatury Ústavního soudu. Přitom stěžovateli v plnění uložených povinností nic nebránilo. Důvodem pro zrušení napadeného usnesení byla nesprávná označení rozhodnutí, kterými byl stěžovateli trest odnětí svobody uložen. Namístě bylo rovněž zrušit výrok o zařazení stěžovatele do věznice s ostrahou. Takový výrok je podle judikatury Nejvyššího soudu nadbytečný. Ačkoliv měl podle zákona napadené usnesení vydat předseda senátu, vydal jej senát. Takový postup však není procesní vadou, která by měla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť rozhodování v senátu lze označit za vyšší formu soudního rozhodování než rozhodování samosoudcem. 3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že nebyl předem informován o ustanovení znalce a znění znaleckého posudku, který byl pro předmět řízení klíčový, mu nebylo zasláno ani předáno krátkou cestou před soudem. Právě ze znaleckého posudku soudy dovodily závěr o stěžovatelově neosvědčení se. Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily kritérium náhrady škody způsobené trestnou činností. Soudy se zabývaly pouze třemi poškozenými, kterým nebylo hrazeno, avšak stěžovatel hradil průběžně dluhy z deseti exekucí, což potvrdila i Probační a mediační služba. Škodu stěžovatel hradil přibližně polovinu zkušební doby. Poškození navíc škodu exekučně nevymáhali až do roku 2022 (tedy devět let po odsuzujícím rozsudku). Jde-li o soudy zmíněnou omluvu, vycházel stěžovatel z toho, že probační úředník po něm nepožadoval, aby poškozené znovu kontaktoval. Hodnotily-li soudy negativně stěžovatelovu snahu o oddlužení, přehlédly, že šlo o postup v souladu s vyjádřením odborného spolku. Své finanční problémy se stěžovatel pokoušel řešit s probačním úředníkem a soud o nich tedy několik let věděl. Probační úředník nevyužil zákonných nástrojů k pomoci stěžovateli ani tehdy, když přestal své finanční závazky zvládat. Za velmi neobvyklou považuje stěžovatel skutečnost, že obvodní soud předal stěžovateli kontakty na poškozené a organizaci řešící insolvence a uložil mu je kontaktovat, načež bylo toto jednání stěžovateli fakticky přičteno k tíži městským soudem. 5. Soudy se rovněž nesprávně vypořádaly s kritériem vedení řádného života. Za nepřijatelné stěžovatel považuje, aby soudy zohlednily závěr znalce o "bezohlednosti vůči zákonům" v situaci, kdy stěžovatel po celou zkušební dobu zákony bezvýjimečně dodržoval. Jelikož nebyl stěžovatel kárán probačním úředníkem, domníval se, že plní všechny soudem uložené povinnosti. Není tedy zřejmé, jak mohl stěžovatel postupovat jinak než podle názoru probačního úředníka. V průběhu zkušební doby mohl soud stěžovateli navíc uložit další povinnosti, k čemuž však nikdy nepřistoupil. Postup soudů byl v rozporu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1202/17. 6. Za významnou procesní chybu považuje stěžovatel skutečnost, že jeho rozhodnutí vydal senát složený z předsedy a přísedících a nikoliv soudce. Přestože v obecné rovině platí, že rozhodování senátu namísto samosoudce není důvodem zrušení rozhodnutí, v případě přísedících by to podle stěžovatele mělo platit. Podle stěžovatele není přípustné, aby u části jednání byl přítomen senát a u části jen samosoudce. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí městského soudu; v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí obvodního soudu, příslušný není, neboť nelze rušit to, co již bylo zrušeno. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí městského soudu a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. V první řadě je nutné odmítnout stěžovatelovy námitky ohledně porušení práva na zákonného soudce. V dané věci u obvodního soudu rozhodoval senát, což bylo (jak v bodě 10 napadeného usnesení uvedl městský soud) v rozporu s § 332 odst. 1 trestního řádu. Městský soud však tuto skutečnost nepovažoval za procesní vadu, neboť s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 3 Tz 56/2013 dovodil, že rozhodnutí senátu lze považovat za vyšší formu soudního rozhodování. Stěžovatel se s tímto názorem neztotožňuje, neboť podle jeho názoru může v senátu být předseda senátu přehlasován přísedícími, což by se nestalo, rozhodoval-li by sám v souladu se zákonem. Ač lze stěžovatelovu tvrzení přiznat faktickou správnost, nemají tyto námitky podle Ústavního soudu dostatečnou právní relevanci. Zákon jakož i ustálená judikatura přiznává senátnímu rozhodování určitou vyšší úroveň, což se projevuje mimo jiné tím, že rozhodnutí senátu namísto samosoudce není považováno za vážnou procesní vadu, která by měla vyústit ve zrušení napadeného rozhodnutí [srov. obdobně např. § 219 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 5/2003-32]. V trestním řádu vyjádřil zákonodárce tento princip např. v úpravě