III.ÚS 1706/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1706/15 ze dne 25. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Iryny Krišicové, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, č. j. 22 Cdo 985/2014-297, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2012, č. j. 25 Co 85/2012-209, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. června 2011, č. j. 8 C 285/2007-133, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Antonína Krišici, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 6. 2011, č. j. 8 C 285/2007-133, bylo rozhodnuto, že z věcí, které měli stěžovatelka a žalovaný ve společném jmění manželů, připadá do vlastnictví žalovaného členský podíl v Bytovém družstvu v P. (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu na společném jmění manželů částku 24 625,- Kč (výrok II.) Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 3 750,- Kč (výrok III.), žalovaný je povinen zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 3 750,- Kč (výrok IV.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). 2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012, č. j. 25 Co 85/2012-209, byl k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 22 Cdo 985/2014-297, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto a bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 1 800,- Kč. II. 4. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy zasáhly její základní práva vyplývající z čl. l odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny. Procesní postupy všech soudů stěžovatelka považuje za svévoli orgánů veřejné moci naplňující svojí intenzitou denegatio iustitiae. 5. Konkrétně namítá, že byla diskvalifikována v procesu majetkového vypořádání a zbavena majetku rozhodnutími založenými na skutečnostech, které byly v průběhu řízení vyvráceny nebo nebyly prokázány. Za odporující realitě považuje stěžovatelka především závěr, že na získání předmětného bytu se podílel výlučně žalovaný. V této souvislosti upozorňuje, že její podíl na jeho získání je evidentní a že bez její aktivní účasti by byt v rámci privatizace sám žalovaný nikdy nezískal. Ani jedno z napadených rozhodnutí přitom podle stěžovatelky nepřináší žádný přijatelný argument, který by zjevnou nepřiměřenost výsledného vypořádání odůvodnil. Soudy podle stěžovatelky nerespektovaly ani pravidla týkající se disparity podílů vyplývající z aktuální judikatury a rozhodly v rozporu se zákonem a obecnými principy morálky a spravedlnosti. 6. Rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelka vnímá jako překvapivé. Domnívá se, že odůvodnění nezohledňuje podstatné souvislosti a je nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé. Soudu prvního stupně taktéž vytýká, že nijak nezohlednil její zdravotní stav a těžkou životní situaci, ve které se v rozhodné době nacházela, jakož i to, že neprojednal její zásadní podání a bez odůvodnění neprovedl navržené důkazy. Námitkou opomenutých důkazů se nijak nezabýval ani odvolací soud, který pouze přitakal předchozím závěrům soudu prvního stupně, čímž podle stěžovatelky rezignoval na zákonnou funkci odvolacího řízení. Odvolací soud navíc taktéž nijak nereagoval na další důkazní návrhy stěžovatelky. Namítanými hrubými porušeními ústavních práv se podle stěžovatelky nezabýval ani Nejvyšší soud, který pouze formálně konstatoval neexistenci zákonem stanoveného dovolacího důvodu, aniž by však tento svůj závěr přezkoumatelným způsobem zdůvodnil. III. 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 6, Městský soud v Praze i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních toliko stručně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, Ústavní soud tato vyjádření nezasílal stěžovatelce k replice. IV. 9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 11. Stěžovatelka se svým návrhem domáhala vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo rozvodem, konkrétně hodnoty členského podílu v Bytovém družstvu, vztahujícího se k blíže specifikovanému družstevnímu bytu. Předmětný byt byl žalovanému přidělen rozhodnutím Federálního ministerstva vnitra ze dne 18. 1. 1983, sp. zn. Sm 405/B-80, jako byt služební a následně s ním byla uzavřena dohoda o užívání bytu. Ze znaleckého posudku ze dne 10. 7. 2009 byla zjištěna obvyklá cena družstevního podílu částkou 4 500 000,- Kč. Manželství stěžovatelky a žalovaného bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 2. 2004, č. j. 33 C 99/2003-32, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2004, č. j. 64 Co 301/2004-62, s právní mocí dne 5. 1. 2005. V řízení sp. zn. 13 C 18/2005 se stěžovatelka následně domáhala určení výživného rozvedené manželky. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 10. 2005, č. j. 13 C 18/2005-38, bylo zjištěno, že společnou domácnost vedli stěžovatelka a žalovaný do května roku 2003. Vztahy mezi nimi již byly v té době natolik narušené, že nebyli schopni se domluvit na úhradě členského podílu v bytovém družstvu. Ten byl uhrazen z úvěru ve výši 467 177,- Kč, který byl poskytnut žalovanému, aniž by stěžovatelku informoval o svém záměru si úvěr vzít, a který si vzal bez jejího souhlasu. Stěžovatelka rovněž uvedla, že nebylo jejich povinností do bytového družstva vstupovat a do družstva se žalovaný rozhodl vstoupit bez jejího souhlasu v době, kdy již probíhalo rozvodové řízení. Za období od poskytnutí úvěru do data právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství účastníků, tedy od 11. 5. 2004 do 5. 1. 2005, uhradil žalovaný na tento úvěr celkem 45 500,- Kč. Složením členského vkladu vzniklo společné členství účastníků (žalovaného a stěžovatelky) v bytovém družstvu a dne 16. 2. 2005 byla uzavřena smlouva o nájmu uvedeného družstevního bytu mezi Bytovým družstvem jako pronajímatelem a účastníky jako nájemci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 5. 2006, č. j. 7 C 101/2005-15, pak bylo zrušeno právo společného nájmu předmětného družstevního bytu a výlučným nájemcem bytu a výlučným členem bytového družstva byl určen žalovaný. 12. Při vypořádání společného jmění soud postupoval dle § 149 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého mohou být podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění stanoveny i jinak než ve stejné výši. Rozdílná výše podílů přitom může být vyjádřena i přikázáním určité věci jen je