III.ÚS 1716/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1716/18 ze dne 19. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. Z., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Matějem Šedivým, advokátem, sídlem Václavské nám. 831/21, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2018 sp. zn. 11 Tcu 18/2017, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2017 sp. zn. 14 To 36/2017 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2017 sp. zn. Nt 656/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a ministra spravedlnosti, Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 6, čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2, 3, 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7, 10 a 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen "Úmluva proti mučení"). 2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora uvedeným usnesením rozhodl, že podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 104/2013 Sb."), s přihlédnutím ke Smlouvě mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních uveřejněné vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 95/1983 Sb., vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Běloruské republiky pro spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 4 běloruského trestního zákoníku je přípustné, a to za současného přijetí záruk poskytnutých Generální prokuraturou Běloruské republiky (dále jen "generální prokuratura"), které jsou v rozhodnutí explicitně vyjmenovány (a zahrnují záruky ze dne 3. 3. 2016 doplněné dalšími garancemi ze dne 10. 2. 2017). Výrok tohoto usnesení obsahuje také vymezení skutku, kterým měl stěžovatel skutkovou podstatu uvedeného trestného činu naplnit. 3. Stěžovatelovu instanční stížnost Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 95 odst. 6 zákona č. 104/2013 Sb. návrh ministra spravedlnosti na zrušení usnesení krajského soudu a vrchního soudu zamítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jediné, z čeho tyto soudy dovozují, že jeho vydání k trestnímu stíhání do Běloruské republiky je přípustné, jsou záruky generální prokuratury. Tyto garance stěžovatel označuje za pouze proklamativní a neposkytující jistotu, že bude respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Připomíná, že Běloruská republika není členským státem Rady Evropy, doposud zde nebyl zrušen trest smrti, věznice jsou přeplněné, jejich stav je kritický, vězni jsou ohroženi množstvím chorob, přičemž řádná lékařská péče v těchto zařízeních absentuje. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65), z nějž dovozuje, že je nutné upřednostnit závazek ze smlouvy o ochraně lidských práv oproti smluvnímu závazku mezi státy. 6. Na uvedeném podle stěžovatele ničeho podstatného nemění okolnost, že Běloruská republika je smluvní stranou Úmluvy proti mučení. Soudy očividně přeceňují ujištění poskytnutá generální prokuraturou, kdy řada z nich předpokládá žádost stěžovatele, který však nemá záruky, že se jeho podáními uvedený orgán bude zabývat. Soudy význam stanoviska běloruského státního orgánu nadřadily jiným pramenům dokládajícím tamní velmi nepříznivou situaci v oblasti ochrany lidských práv. 7. Dále stěžovatel označuje za nelogické úvahy soudů, že sice vyvíjel opoziční aktivity, avšak nepatří mezi čelní odpůrce režimu, v důsledku čehož na něj pozornost represivních složek zaměřena nebude. Právě vůči těmto osobám je možné se dopouštět bezpráví snadněji, jelikož u nich chybí dohled ze strany veřejnosti. Stěžovatel soudům vytýká, že vycházely z údajné existence výpovědí sedmnácti poškozených, aniž by tyto důkazní prostředky měly k dispozici. 8. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že jeho případ se odchyluje od dosavadní extradiční praxe, což připouští i Nejvyšší soud konstatováním, že "tato extradice bude do budoucna po dlouhé době prvním případem, na jehož podkladě bude ověřeno dodržování příslibů na poli garance". Samo toto konstatování vypovídá o skutečnosti, že si Nejvyšší soud není jistý, že tyto garance budou dodrženy. Stěžovatel zdůrazňuje, že je rovněž člověkem, tedy osobou požívající základních práv a svobod, a není přípustné riskovat jeho život, zdraví a bezpečnost jen proto, že si Nejvyšší soud chce ověřit, zda uplatněný postup může fungovat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 11. Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky orgánům cizího státu je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Povinnost vydat osobu do vyžadujícího státu, vyplývající z mezinárodních závazků, však není absolutní, nýbrž je omezena jinými mezinárodněprávními závazky vyžadovaného státu, zvláště pak těmi, jež vydání podmiňují splněním určitých podmínek, respektive zakazují vydání za podmínek, kdy lze odůvodněně předpokládat, že takový postup vážně ohrozí základní lidská práva vydávané osoby [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169)]. Nadřazení ochrany základních práv před ostatními závazky z mezinárodních smluv v případě jejich kolize judikoval Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích [srov. nález ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65) a nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)]. V tomto smyslu je povinností státu zaručit, že žádná osoba nebude ve vyžadujícím státě podrobena mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 7. 7. 1989 ve věci Soering v. Spojené království, stížnost č. 14038/88, odst. 91]. Obdobné závazky, znemožňující vydání osoby v případě hrozícího mučení ve vyžadujícím státě, vyplývají také z Úmluvy proti mučení [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169)]. Vydání osoby je z hlediska ochrany základních práv nepřípustné rovněž v případě, kdy by jí ve vyžadujícím státě hrozilo reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, tedy kdyby v důsledku vydání prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 6 Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012 ve věci Othman (Abu Qatada) v. Spojené království, stížnost č. 8139/09, odst. 258 a násl.]. 12. Nepřípustnost vydání však může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Při posuzování rizika porušení čl. 3 Úmluvy a flagrantního porušení čl. 6 Úmluvy v případě vydání konkrétní osoby musejí soudy zpravidla přihlédnout nejen k obecné situaci ve vyžadujícím státě, ale také k okolnostem týkajícím se osobnosti vydávaného. Ačkoliv nelze a priori vyloučit, že by v některých oblastech mohla nastat natolik závažná situace, že by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu shora