III.ÚS 1727/19

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 3. 2019, 19. 12. 2018 a 16. 1. 2018 (správně 2. 1. 2018), neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhuje zrušit I. ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., platného od 15. 9. 2017, účinného od 30. 9. 2017, bod 6., § 11 odst. "(1) Od poplatku se osvobozují řízení ve věcech: písmeno n) zrušuje." II. ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., platného od 15. 9. 2017, účinného od 30. 9. 2017: v § 241b se na konci odstavce 3 doplňuje věta "Nebyl-li nedostatek podmínky uvedené v § 241 ani ve lhůtě určené ke splnění této podmínky odstraněn, předseda senátu soudu prvního stupně dovolací řízení zastaví." - z toho také vyplývá změna zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád: III. zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, § 238 Dovolání podle § 237 není přípustné j) proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o ustanovení zástupce.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 15 C 263/2012 se podává, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 2. 2. 2017 č. j. 15 C 263/2012-207 byla zamítnuta žaloba, aby byla žalovaná Česká Republika - Ministerstvo spravedlnosti - povinna zaplatit stěžovatelce 141 075 Kč s příslušenstvím, a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem městského soudu ze dne 27. 6. 2017 č. j. 21 Co 172/2017-220 bylo k odvolání stěžovatelky rozhodnutí obvodního soudu potvrzeno a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání a požádala o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Usnesením obvodního soudu ze dne 23. 10. 2017 č. j. 15 C 263/2012-232 byla žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce zamítnuta a napadeným usnesením městského soudu (ze dne 2. 1. 2018) bylo k odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí obvodního soudu potvrzeno. Stěžovatelka podala proti potvrzujícímu rozhodnutí dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2018 č. j. 30 Cdo 2120/2018-269 odmítl.

Proti napadenému usnesení městského soudu (ze dne 2. 1. 2018) podala stěžovatelka souběžně s dovoláním i žalobu pro zmatečnost, v níž požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Dalším napadeným usnesením městského soudu (ze dne 19. 12. 2018) nebylo stěžovatelce osvobození od soudních poplatků přiznáno a nebyl jí ustanoven zástupce z řad advokátů. Následně byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost s poučením, že v případě jeho nezaplacení ve stanovené lhůtě bude řízení zastaveno.

Třetím napadeným usnesením městského soudu (ze dne 14. 3. 2019) bylo po marném uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku řízení o žalobě pro zmatečnost zastaveno a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Usnesení spolu s poučením, že je proti němu možno se odvolat do 15 dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") prostřednictvím městského soudu, bylo stěžovatelce doručeno 27. 3. 2019 a nabylo právní moci dne 12. 4. 2019.

Podstata stížnostní argumentace spočívá v tom, že v soudním řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 15 C 263/2012 došlo k znemožnění podání mimořádných opravných prostředků, a to dovolání a žaloby pro zmatečnost proti usnesení městského soudu (ze dne 2. 1. 2018).

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Zmíněnými prostředky se podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, dále - vyjma návrhu na obnovu řízení - mimořádné opravné prostředky (včetně takového, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení), a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, když náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy byly-li vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany.

Rozhodla-li se stěžovatelka podat proti usnesení městského soudu (ze dne 2. 1. 2018), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí obvodního soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a nebyl jí ustanoven zástupce z řad advokátů, žalobu pro zmatečnost, je pro posouzení přípustnosti posuzované ústavní stížnosti proti usnesení městského soudu (ze dne 14. 3. 2019), jímž bylo podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), ve znění pozdějších předpisů, řízení o žalobě pro zmatečnost zastaveno, rozhodující, zda stěžovatelka využila řádného opravného prostředku, který měla na ochranu svých práv k dispozici, tj. zda podala proti tomuto usnesení městského soudu odvolání (viz § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Byť o právu podat odvolání byla řádně v napadeném usnesení poučena, odvolání k vrchnímu soudu nepodala a usnesení městského soudu tak nabylo dne 12. 4. 2019 právní moci. Stěžovatelka tak nevyužila všech procesních prostředků k ochraně svých práv a její ústavní stížnost proti usnesení městského soudu o zastavení řízení o žalobě pro zmatečnost je proto nutno posoudit jako nepřípustnou.

Napadá-li stěžovatelka usnesení městského soudu (ze dne 19. 12. 2018), kterým jí nebylo pro řízení o žalobě pro zmatečnost přiznáno osvobození od soudních poplatků, a nebyl jí ustanoven zástupce z řad advokátů, proti tomuto rozhodnutí rovněž nepodala odvolání, ač o tomto právu byla také řádně v uvedeném usnesení poučena, takže usnesení nabylo dne 18. 1. 2019 právní moci. Ani v případě tohoto dílčího rozhodnutí nevyužila k ochraně svých práv řádný opravný prostředek, a ústavní stížnost je proto i v této části nepřípustná.

Stěžovatelka by nemohla být úspěšná ani s ústavní stížností v případě, že by jí hodlala napadnout řízení o dovolání proti usnesení městského soudu (ze dne 2. 1. 2018), zahájené souběžně se žalobou pro zmatečnost proti stejnému usnesení a skončeném odmítnutím nepřípustného dovolání. O tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018 se stěžovatelka nezmiňuje, jak se však podává z obsahu soudního spisu, bylo jí řádně doručeno dne 4. 7. 2018. Ústavní stížnost by tedy musela být odmítnuta pro zjevné nedodržení lhůty k jejímu podání (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.

Návrh na zrušení zákonných ustanovení podaný v souvislosti s ústavní stížnosti je vždy návrhem akcesorickým a sdílí osud ústavní stížnosti. Je-li tedy ústavní stížnost sama nepřípustná, je nepřípustný i návrh na zrušení zákonného ustanovení.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka není pro řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem. K odstranění této vady ji však nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nemohla změnit na tom, že ústavní stížnost není přijatelná k meritornímu projednání.