III.ÚS 1731/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1731/16 ze dne 18. 7. 2017 N 126/86 SbNU 161 Nárok soudního exekutora na odměnu v případě úpadku dlužníka   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka - ze dne 18. července 2017 sp. zn. III. ÚS 1731/16 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ing. Josefa Cingroše, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno-město, se sídlem Bohunická 728/24a, Brno - Horní Heršpice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem, se sídlem Krkoškova 2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016 č. j. 20 Cdo 197/2016-48 o odmítnutí stěžovatelova dovolání a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 2015 č. j. 26 Co 304/2015-271, kterým bylo změněno usnesení vydané stěžovatelem tak, že se insolvenčnímu správci vydává do majetkové podstaty úpadce celá částka, kterou stěžovatel jakožto exekutor vymohl v exekučním řízení, a to bez odpočtu nákladů exekuce, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a a) INKOS HK - Turnov, v. o. s., se sídlem Panská 240/33, Ostrava-Michálkovice, insolvenčního správce úpadce Pavla Zemana, a b) MULTIRENT, a. s., se sídlem Ptašínského 311/8, Brno, jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016 č. j. 20 Cdo 197/2016-48 a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 2015 č. j. 26 Co 304/2015-271 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a povinnost soudce být při rozhodování vázán zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016 č. j. 20 Cdo 197/2016-48 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 2015 č. j. 26 Co 304/2015-271 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, konkrétně pak měly být porušeny čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V exekuční věci druhé vedlejší účastnice jako oprávněné, kde na straně povinného vystupoval Pavel Zeman, stěžovatel jako soudní exekutor usnesením ze dne 26. 6. 2014 č. j. 009 EX 2003/08-263 rozhodl, že se prvnímu vedlejšímu účastníkovi (dále jen "insolvenční správce") vydává výtěžek exekuce ve výši 368 003,30 Kč a že se soudnímu exekutorovi přiznávají náklady exekuce v celkové výši 91 996,70 Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí stěžovatel uvedl, že v exekučním řízení vymohl prodejem nemovitostí povinného v dražbě částku 460 000 Kč, že exekuce nemůže být provedena [§ 109 odst. 1 písm. c), § 267 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů], a proto že je podle § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nutno insolvenčnímu správci vydat výtěžek exekuce (po odpočtu nákladů exekuce). 3. Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") k odvolání insolvenčního správce změnil stěžovatelovo usnesení tak, že se insolvenčnímu správci vydává výtěžek exekuce ve výši 460 000 Kč. S odkazem na ustanovení § 5 písm. a) a b), § 109 odst. 1 písm. c) a § 206 insolvenčního zákona a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 35/2015) uzavřel, že stěžovatel musí vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a v postavení věřitele dlužníka (povinného) náklady exekuce jako svou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení. 4. Proti usnesení krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu odmítl v záhlaví uvedeným usnesením. Dospěl totiž k závěru, že není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou (vedle výše zmíněného usnesení poukázal dovolací soud na usnesení ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4599/2014 a ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 26 Cdo 1179/2015) a není důvod posoudit rozhodnou právní otázku jinak. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytkl obecným soudům interpretaci a aplikaci § 46 odst. 7 exekučního řádu v rozporu s ústavním pořádkem, a to z toho důvodu, že ignorovaly výslovné znění tohoto ustanovení, v němž je uvedeno, že se insolvenčnímu správci vydává "výtěžek exekuce" (po novelizaci exekučního řádu zákonem č. 303/2013 Sb. "vymožené plnění"), to ovšem "po odpočtu nákladů exekuce". Podle stěžovatele uvedené ustanovení v praxi žádné výkladové problémy nepřinášelo, a to až do vydání překvapivého a osamělého judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, přitom jiné odvolací soudy, např. Krajský soud v Praze, tutéž otázku řeší odlišně, resp. ústavně konformně. Insolvenční zákon sám neobsahuje žádné ustanovení, které by danou situaci výslovně upravovalo, tj. kdy insolvenční dlužník byl již před zahájením insolvenčního řízení v postavení povinného a kdy před podáním insolvenčního návrhu byla konkrétní věc z majetku dlužníka zpeněžena v rámci exekuce a plnění z dražby bylo již uhrazeno exekutorovi, který zatím nevyplatil takové plnění oprávněnému (resp. dalším věřitelům) a ani neuspokojil náklady exekuce. Naopak je zde exekuční řád jakožto zákon ve smyslu § 5 písm. d) insolvenčního zákona, který tuto situaci výslovně řeší. 6. V rozsahu řešeného problému má tak být exekuční řád ve vztahu k insolvenčnímu zákonu lex specialis, dle stěžovatele nutno také zdůraznit zásadu lex posterior derogat priori, podle níž i kdyby insolvenční zákon danou otázku upravoval a došlo by ke kolizi s § 46 odst. 7 exekučního řádu, bylo by nutné postupovat podle tohoto ustanovení. Není důvod vycházet z toho, že odečtení nákladů exekuce podle § 46 odst. 7 exekučního řádu by mělo být v rozporu s insolvenčním zákonem, neboť by se "paralelně" muselo dospět k závěru, že v rozporu s insolvenčním zákonem je i upřednostnění (samotného) insolvenčního správce před ostatními věřiteli. Insolvenční správce je soukromá osoba, jejíž úkony nejsou ani úkony soudu, takže není důvod, proč by měl mít lepší postavení než soudní exekutor. Stěžovatel má tudíž za to, že je zcela v souladu s uvedeným ustanovením, jestliže rozdělil vymožené plnění. 7. Stěžovatel poukázal také na to, že existují rozdíly mezi jednotlivými složkami nákladů exekuce a jejich charakterem, především lze identifikovat kategorii hotových výdajů (např. u dražby nemovitých věcí jde o přímé výdaje na znalecké posudky a na její samotné provedení) a odměnu exekutora, což je třeba vzít v úvahu při posouzení přesvědčivosti argumentace Nejvyššího soudu v judikátu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. Pokud by měl exekutor veškeré náklady exekuce přihlašovat do insolvenčního řízení, došlo by k obohacení majetkové podstaty na úkor exekutora, který by musel nést náklady na zpeněžení věci, jež by jinak byly vynaloženy v insolvenčním řízení a přednostně uhrazeny mimo podstatu. Takovou povinnost zákon exekutorovi neukládá, sám má také přednostní postavení při prodeji majetku z podstaty (ve vztahu ke své odměně). Co do postavení i funkce jsou obě pozice stejné. Nikdo z nich si dlužníka za svého partnera nevybral a při výkonu své funkce musí vykonávat, co je mu uloženo. Přednostní odměna soudního exekutora má stejný charakter jako odměna insolvenčního správce, nadto se odměna insolvenčního správce vypočte z toho, co složitým a nákladným procesem a svou prací vymohl soudní exekutor. Není tedy žádný důvod, proč by měl být insolvenční správce ve výhodnější pozici. 8. Nejvyšší soud se dle stěžovatele snaží změnit (fakticky negovat) výslovné a jasné znění zákona, zde exekučního řádu, a to jen s obecným konstatováním, že dochází ke konkurenci dvou zákonných ustanovení, a to § 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona a § 46 odst. 7 exekučního řádu. Není zde žádný viditelný rozpor, jde o hypotetickou konkurenci posledně uvedeného ustanovení na straně jedné a pouze zásad insolvenčního zákona na straně druhé, a to ještě při existenci dalších, daleko konkrétnějších zásad obsažených zejména v § 5 písm. c) a d) insolvenčního zákona. Ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu dle stěžovatele naopak představuje přímé propojení a soulad obou zákonů. Žádného zvážení tudíž není třeba. 9. Stěžovatel také upozornil na rozhodnutí Krajského soudu v Pr