III.ÚS 1733/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1733/19 ze dne 18. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti T. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2019 č. j. MSPH 77 INS 8514/2016-C4-43, 29 ICdo 12/2019-189 a rozhodnutím vydaným v předcházejících řízeních vedených u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 103 VSPH 730/2018 a Městského soudu v Praze pod sp. zn. 192 ICm 837/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 5. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, vyslovení porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jak tímto usnesením, tak dalšími v záhlaví uvedenými rozhodnutími, a nakonec vyslovení neústavnosti a nezákonnosti přidělení věci stěžovatele šesti soudcům Nejvyššího soudu, kteří se měli podílet na přijetí těchto rozhodnutí. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") je pod sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016 vedeno insolvenční řízení ve věci stěžovatele jako dlužníka. V rámci tohoto řízení byl na jeho majetek prohlášen konkurs. 3. Dne 6. 3. 2018 podal stěžovatel u městského soudu podání opatřené spisovými značkami 192 ICm 4708/2017 (MSPH 77 INS 8514/2016), MSPH 77 INS 4140/2016 a KSPH 64 INS 4303/2016 a označené jako "doplnění žaloby pro zmatečnost, na obnovu řízení ze dne 27. 6. 2017, na základě výzvy soudu ze dne 21. 2. 2018". V podání stěžovatel uvedl, že jde též o novou žalobu pro zmatečnost a na obnovu řízení proti rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. 2 VSPH 1632/2017 a ze dne 1. 12. 2017 sp. zn. 1 VSPH 2030/2017 a 1 VSPH 2031/2017, vydaným v jeho insolvenční věci. Podle stěžovatele výše uvedená řízení trpí neodstranitelnými zmatečnostními vadami, neboť nerozhodoval zákonný soudce, senát byl nesprávně obsazen a rozhodoval vyloučený soudce. Stěžovatel opakovaně podával námitky podjatosti proti všem soudcům, kteří ve výše uvedených věcech rozhodují a proti předsedovi vrchního soudu. 4. Dále ve svém podání stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení bezplatného právního zástupce k doplnění žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení, protože jako právní laik toho není schopen. Usnesením městského soudu ze dne 17. 5. 2018 č. j. MSPH 77 INS 8514/2016-C4-9, 192 ICm 837/2018-41 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel neosvobozuje od zaplacení soudních poplatků a že se mu neustanovuje zástupce z řad advokátů. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, načež podáním ze dne 27. 11. 2018 navrhl, aby byla věc odňata vrchnímu soudu a přikázána Vrchnímu soudu v Olomouci. Vrchní soud, u něhož bylo odvolací řízení vedeno pod sp. zn. 103 VSPH 730/2018, vyzval stěžovatele k doplnění návrhu na přikázání věci jinému odvolacímu soudu a současně ho poučil o tom, jak má návrh doplnit. Podáním datovaným dne 7. 1. 2019 stěžovatel doplnil důvody, pro které má za to, že soudci vrchního soudu jsou vyloučeni z rozhodování označené věci. Tyto důvody měly spočívat stručně řečeno v postupu soudců vrchního soudu, respektive jeho senátů INS, v některých jiných věcech stěžovatele. Následně vrchní soud podáním datovaným dnem 17. 1. 2019 věc předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí. 5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 č. j. MSPH 77 INS 8514/2016-C4-43, 29 ICdo 12/2019-189 bylo rozhodnuto, že věc vedená u vrchního soudu pod sp. zn. 103 VSPH 730/2018 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci. Ve vztahu k návrhu na delegaci nutnou Nejvyšší soud uvedl, že v poměrech projednávané věci nebylo pochyb o tom, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti ohledně "podjatosti všech soudců INS úseku" vrchního soudu nejsou těmi důvody, které by mohly vést k postupu předvídanému § 12 odst. 1 občanského soudního řádu. V tomto ohledu Nejvyšší soud odkázal na svá usnesení ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 29 Nd 231/2016 a ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 20 Nd 245/2017. Pokud jde o návrh na delegaci vhodnou, důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně podle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou, a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno vykládat restriktivně. Žádné natolik významné důvody, aby odůvodňovaly odnětí věci zákonnému soudci a její přikázání jinému soudu, Nejvyšší soud neshledal. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud, vrchní soud i městský soud postupovaly v rozporu s § 14 odst. 3 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení jsou z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost vyloučeni soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali. Dochází tak k porušování základního práva stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud tím, že vydal usnesení ze dne 9. 5. 2019 sp. zn. 29 NSČR 171/2018, opakovaně ignoroval námitku stěžovatele, podle níž v rozporu se zákonem a zcela nepřípustně selektuje rozhodnutí napadlá v čase v jednotlivých věcech stěžovatele a obchází tak ustanovení občanského soudního řádu. Ačkoli mu věc vedená pod sp. zn. 29 ICdo 12/2019 napadla až dne 19. 1. 2019, byla jím vyřízena, respektive rozhodnuta dříve, než věc, která mu napadla dne 28. 11. 2018 a byla vedena pod sp. zn. 29 NSČR 171/2018. Tímto nezákonným postupem se měl senát Nejvyššího soudu vyhnout povinnosti předložit věc jinému senátu podle rozvrhu práce, který by v ní mohl nezávisle a nestranně rozhodnout. Je tomu tak z toho důvodu, že v řízení vedeném pod sp. zn. 29 NSČR 171/2018 jde o věc týkající se totožných majetkových práv účastníků. Podle stěžovatele přitom nelze přisvědčit tvrzení Nejvyššího soudu, že námitku podjatosti nelze odůvodnit skutečnostmi a postupem soudce v jiném řízení, a to zejména za situace, kdy dosud na všech stupních soudů nebylo postaveno najisto, zda byly věci přiděleny v souladu s rozvrhem práce. 7. Jako neústavní spatřuje stěžovatel i postup, kdy si předseda senátu vybírá soudce, kteří s ním budou rozhodovat v senátu. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1872/16 (všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz), který takovýto postup vylučuje. Obdobně nezákonně postupuje Nejvyšší soud i v jiných věcech stěžovatele. Ten své výhrady směřuje i vůči postupu vrchního soudu, který v případě rejstříků Nco a UL neeviduje datum a čas nápadu, pročež nelze přezkoumat přidělování jednotlivých věcí zákonnému senátu u vrchního soudu. Nejvyšší soud měl pochybit také tím, že nepostupoval v souladu s § 80a odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 5. 2019. Podle tohoto ustanovení měl v případě nejasného, nesrozumitelného či jinak vadného podání vyzvat účastníka řízení k jeho doplnění a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu, zejména s ohledem na prokázanou nemajetnost stěžovatele. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutím. Za této situace je Ústavní soud v souladu s § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), oprávněn (případným) nálezem vyslovit, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona bylo tímto rozhodnutím porušeno a toto rozhodnutí zrušit. Nemá naopak pravomoc rozhodnout jiným výrokem, kterým by toliko vyslovil nezákonnost přidělení věci konkrétním soudcům. V části, kde se stěžovatel domáhá právě takovéhoto rozhodnutí, tudíž navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl způsobem, k němuž není příslušný. 9. Ústavní soud je nicméně příslušný k projednání ostatních částí návrhu. V případě napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na přikázání věci jinému soudu téhož stupně z důvodů podle § 12 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, jde o rozhodnutí, jež