III.ÚS 1753/25 – Ústavní soud

III.ÚS 1753/25 ze dne 2. 10. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. CH., zastoupené Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2025 č. j. 6 Tdo 183/2025-2503, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2024 č. j. 5 To 231/2023-2460 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. května 2023 č. j. 4 T 5/2023-2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 a 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců s odkladem na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Tohoto přečinu se měla dopustit tím, že nejméně od 29. 5. 2015 do 24. 1. 2022 obecným soudům, jakož i jiným orgánům veřejné moci, úmyslně zasílala e-mailové zprávy obsahující smyšlené informace o osobě svého bývalého manžela (dále jen "poškozený") a jeho chování vůči ní a jejich společným dětem. Podle soudu takto jednala se záměrem přivodit trestní stíhání poškozeného, čímž hodlala ovlivnit rozhodování jednotlivých obecných soudů a státních orgánů ve věcech týkajících se jeho kontaktu se společnými dětmi, stanovení dohledu nad jejich výchovou a stanovení výživného. Soud při svém rozhodování přihlédl k řadě svědeckých výpovědí, jakož i ke znaleckému posudku k osobě stěžovatelky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Konstatoval, že všechny osoby, jež poukazovaly na špatné chování poškozeného, měly tyto informace pouze z doslechu od stěžovatelky; naopak svědci, kteří měli možnost pozorovat chování poškozeného přímo, žádné nestandardní nebo závadové chování nezmiňovali, právě naopak. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 18. 10. 2023 č. j. 5 To 231/2023-2295. Tento rozsudek krajského soudu však Nejvyšší soud z důvodu procesního pochybení svým usnesením ze dne 2. 7. 2024 č. j. 6 Tdo 464/2024 zrušil a krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 4. Krajský soud o odvolání stěžovatelky opětovně rozhodl napadeným rozsudkem. Napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatelku rovněž shledal vinnou z přečinu křivého obvinění a uložil jí shodný test. Krajský soud doplnil dokazování mj. k povahovým rysům a psychickému stavu poškozeného. Dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by poškozený byl léčen v souvislosti se zvýšenou agresivitou či impulzivitou a pro svou nezvladatelnost; byl pouze léčen v souvislosti se svým špatným zdravotním stavem, kdy s jeho onemocněním a probíhajícími událostmi souvisí i jistá psychická dekompenzace. Ani doplněné dokazování k údajné otravě jejich společné dcery poškozeným neprokázalo pravdivost stěžovatelčiných obvinění, spíš naopak. Naopak doplněné dokazování k chování a povaze stěžovatelky pouze potvrdilo závěry o její vysoce konfliktní a problematické povaze. Žádné z řady předchozích obvinění poškozeného stěžovatelkou přitom nebylo prokázáno. Krajský soud, podobně jako okresní soud, nepovažoval za potřebné doplňovat dokazování o stěžovatelkou navržené důkazy. 5. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud její dovolání napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Konstatoval, že stěžovatelka předestírá vlastní skutkovou verzi věci a opakuje argumenty uplatněné v předchozích fázích řízení, s nimiž se nižší soudy řádně vypořádaly. Neztotožnil se ani s námitkou opomenutých důkazů. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti trestním soudům opakovaně vytýká, že plně rezignovaly na řádné dokazování v její věci. Ze skutečnosti, že se některými důkazy náležitě nezabývaly, usuzuje na to, že se dopustily svévolné selekce důkazů. Způsob, jímž odůvodnily neprovedení jí navržených důkazů, pak považuje za chabý a nedostatečný. V tomto směru mimo jiné poukazuje na okolnost, že soudy náležitě nezkoumaly psychický stav poškozeného, naopak bez sebemenších výhrad vycházely z jeho výpovědi a bagatelizovaly prokazatelné náznaky jeho agresivity (několik žďuchnutí, bouchnutí rukou do stěžovatelčina auta, hození vajíčka). Uzavírá, že Nejvyšším soudem potvrzená skutková zjištění okresního a krajského soudu jsou nepodložená a stojí v naprostém rozporu s provedenými důkazy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyjma rozsudku okresního soudu. Tento rozsudek totiž krajský soud zrušil. Ústavní soud není příslušný rušit již zrušené [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud předesílá, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu až na výjimky nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (zejména podle zásady ústnosti a přímosti), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení nahrazovat úvahami vlastními. 10. Těžiště stěžovatelčiných námitek spočívá v jejím nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů. Ústavní soud, jenž není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], jak bude dále rozvedeno. 11. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka v tomto duchu především namítá, že obecné soudy nedůvodně zamítly její důkazní návrh na výslech dvou přímých svědkyň a odborně nezkoumaly mentální ani paměťové schopnosti poškozeného, přičemž vycházely zejména z jeho výpovědi. 12. Z obsahu napadených rozhodnutí však vyplývá, že stěžovatelčiny důkazní návrhy na výslech její matky a dcery byly odmítnuty pro jejich nadbytečnost. Na to poukázal již okresní soud, jenž zamítnutí stěžovatelčina návrhu na výslech její matky odůvodnil tím, že není s to přinést do věci jakákoliv nová zjištění (bod 20 rozsudku okresního soudu). Krajský soud v této souvislosti dodal, že stěžovatelčina matka již podala vysvětlení v rámci jiného trestního řízení, součástí trestního spisu je ostatně také její čestné prohlášení, jež se ovšem nese v duchu stanovisek a postojů stěžovatelky (bod 71 rozsudku krajského soudu). Krajský soud dále s poukazem na znalecký posudek vypracovaný v rámci opatrovnického řízení uvedl, že stěžovatelčiny děti jsou co do vztahu k poškozeném