III.ÚS 1755/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1755/25 ze dne 10. 9. 2025 Zhojení místní nepříslušnosti soudu při vrácení věci odvolacím soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem, sídlem Malátova 461/17, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 957/2024-452 ze dne 20. února 2025, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 107/2023 ze dne 14. září 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 44 T 86/2021 ze dne 3. června 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 957/2024-452 ze dne 20. února 2025, výroku o uloženém trestu rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 107/2023 ze dne 14. září 2023 a části výroku o vině pod bodem I. 3. písm. a), b), c) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 44 T 86/2021 ze dne 3. června 2022 zamítá. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Úvod 1. Ústavní soud v nálezu řeší situaci, kdy trestní řízení bylo původně vedeno proti stěžovateli a další skupině osob, a to pro několik trestných činů. Po podání obžaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (obvodní soud) proběhlo hlavní líčení a obvodní soud ve věci vydal zprošťující rozsudek, který ovšem Městský soud v Praze (městský soud) jako soud odvolací zrušil. Následně obvodní soud, a to dvakrát, vyloučil trestní věc stěžovatele do samostatného řízení. Po druhém vyloučení stěžovatel uplatnil námitku místní nepříslušnosti obvodního soudu, a to jak v hlavním líčení, tak v podaném odvolání i dovolání, avšak obecné soudy této námitce nepřisvědčily. Ústavní soud dospěl k závěru, že obvodní soud skutečně původně nebyl místně příslušný k podání obžaloby proti stěžovateli a rozhodnutí o ní. Stěžovatel však námitku místní nepříslušnosti uplatnil opožděně, neboť tak učinil až poté, co obvodní soud ve věci poprvé rozhodl. Ustanovení § 222 odst. 1 trestního řádu totiž musí být interpretováno tak, aby neponechávalo prostor pro spekulativní zneužívání práva účastníků řízení nebýt odňat zákonnému soudci ve snaze ex post zvrátit nepříznivé rozhodnutí. V důsledku toho obecné soudy uvedeným postupem neporušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) a právo na to nebýt odňat zákonnému soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Ústavní soud se v posuzované věci zabýval i dalšími námitkami stěžovatele týkajícími se provedeného dokazování, zejména nevyslechnutí některých svědků, porušení zásady kontradiktornosti řízení a extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými a právními závěry. Dospěl k závěru, že další námitky nejsou opodstatněné a ani v těchto souvislostech k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo. II. Namítaná porušení ústavně zaručených práv, rekapitulace procesního vývoje a obsah napadeného rozhodnutí 3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 4. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. a), c) a d) trestního zákoníku ve znění účinném k 1. lednu 2014. Ve věci stěžovatele rozhodoval obvodní soud již podruhé, prvním rozsudkem sp. zn. 5 T 92/2014 ze dne 26. listopadu 2015 obvodní soud stěžovatele obžaloby zprostil, k odvolání státního zástupce ale městský soud usnesením sp. zn. 61 To 302/2016 ze dne 27. září 2016 první - zprošťující - rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obvodní soud pak vyloučil věc stěžovatele a dalších osob do samostatného řízení sp. zn. 44 T 135/2019 a následně z tohoto řízení pak vyloučil již jen stěžovatelovu věc do řízení sp. zn. 44 T 86/2021, ve kterém vydal napadený - odsuzující - rozsudek. 5. Proti odsuzujícímu rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na základě kterého městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o vině pod body I. 1. a 2. a ve výroku o trestu a v rozsahu tohoto zrušení vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Při nezměněném výroku o vině pod bodem I. 3. posouzeném jako pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. a), c) a d) trestního zákoníku ve znění účinném k 1. lednu 2014 zároveň uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že obstaral a dodal již odsouzenému E. N. (odsouzený) celkem tři vozidla pocházející z trestné činnosti za účelem jejich legalizace, tj. zastření jejich původu. 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nevyslechly jím navrhované svědky, kteří jsou osobami uvedenými v popisu skutku napadených rozsudků, přičemž byli vyslechnuti ve Spolkové republice Německo v nejisté procesní situaci, bez přítomnosti stěžovatele či jeho obhájce. Zdůrazňuje zejména nevyslechnutí svědka K. A., jehož výslech několikrát neúspěšně navrhoval a který se neskrývá a komunikuje s německými orgány. U dalších svědků obecným soudům vytýká, že nebyli vyslechnuti kontradiktorně a že se obvodní soud ani nepokusil o jejich předvolání. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Breukhoven proti České republice č. 44438/06 ze dne 21. července 2011. 8. Obecné soudy podle stěžovatele dospěly k extrémně protichůdným závěrům, když se zejména nevyrovnaly s tím, že coby soukromý detektiv upozorňoval poškozenou obchodní společnost Buchbinder (poškozená společnost) na odcizená motorová vozidla, aktivně se podílel na vrácení jednoho takového vozidla a poškozená společnost uvedla, že se necítí být poškozena jeho jednáním. Má za to, že obecné soudy zcela ignorovaly princip in dubio pro reo. Porušení práva na zákonného soudce dovozuje z toho, že v jeho věci rozhodoval místně nepříslušný soud. Má za to, že žádný ze skutků obsažený v obžalobě neměl souvislost se soudním obvodem Praha 1. Dále namítá nedostatečný popis skutků, za něž byl odsouzen, zejména absenci určení místa, času a způsobu údajného obstarání, získání nebo dodání motorových vozidel. 9. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů spatřuje stěžovatel primárně v tom, že obecné soudy nevysvětlily, z jakého důvodu uvěřily výpovědi odsouzeného. Obecné soudy se podle jeho názoru nijak nevypořádaly s tím, že motorová vozidla přivezly do Prahy jiné osoby. Rozebírá obsah dalších svědeckých výpovědí, přičemž zdůrazňuje obsah výpovědi svědka E. B., z níž mělo vyplynout, že informoval poškozenou společnost o protiprávním jednání a sám jí navrhoval, aby dala motorová vozidla do pátrání a věc ohlásila na policii. Výrazné porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces dovozuje z toho, že obvodní soud přečetl a vyhodnotil dokumenty o právní pomoci, namísto toho, aby vyslechl svědky a provedl další důkazy a postupy uvedené v těchto dokumentech. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - až na výjimku - příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je - opět až na výjimku - přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 11. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudky obvodního i městského soudu jako celek, avšak městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil ve výroku o vině pod body I. 1. a 2. a ve výroku o trestu. Ve zmíněné části výroku o vině městský so