III.ÚS 1797/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1797/15 ze dne 3. 12. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Bábuňka, zastoupeného Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem Horní 32, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015 č. j. 22 Cdo 1341/2013-571, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2012 č. j. 13 Co 340/2011-516 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. března 2011 č. j. 7 C 305/2007-421, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále k porušení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Namítá rovněž porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov bylo rozhodnuto ve věci vypořádání společného jmění manželů, a to tak, že ve výlučném vlastnictví stěžovatele (žalovaného) zůstávají blíže specifikované nemovitosti v zůstatkové hodnotě 2 860 000 Kč (výrok I), blíže specifikované movité věci v zůstatkové výši 48 201 Kč a 9 043 Kč (výrok II a III), zůstatek finančních prostředků na blíže specifikovaných účtech a dalších finančních aktiv ve výši 130 843 Kč (výrok V), ve výlučném vlastnictví žalobkyně pak zůstává zůstatek finančních prostředků na blíže specifikovaných účtech ve výši 179 187,41 Kč (výrok IV); dále byla stanovena povinnost stěžovateli zaplatit na úplné vypořádání zaniklého společného jmění manželů částku 1 514 121,30 Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok VI), ve zbylých výrocích (VII až IX) bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 3. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil mj. (ve výroku I, II a III) tak, že ze společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví stěžovatele přikazují blíže specifikované nemovitosti v ceně 2 640 000 Kč, resp. věci v celkové hodnotě 2 698 201 Kč. Výrok IV byl změněn tak, že ze společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví žalobkyně přikazují finanční prostředky v celkové hodnotě 179 808,41 Kč, a výrok V byl změněn tak, že ze společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví stěžovatele přikazují finanční prostředky v celkové hodnotě 130 844,15 Kč. Výrok VI byl změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit na vyrovnání podílů částku 1 403 747,50 Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. 4. O dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění napadeného usnesení s odkazem na svoji judikaturu mj. uvedl, že přípustnost dovolání v řízení o vypořádání společného jmění manželů zkoumá ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, přitom není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. 5. Nejvyšší soud vyšel ze skutečnosti, že v daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu měnícím ohledně části ceny vypořádávaných nemovitostí, když odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který ohodnotil nemovitosti částkou 2 860 000 Kč, vycházel z ceny 2 640 000 Kč. Stěžovatel, v jehož prospěch takto odvolací soud rozhodl, namítal, že cena nemovitostí je ještě nižší. Přípustnost dovolání by v tomto ohledu, stejně jako ve vztahu k pochybnostem stěžovatele o závěru, komu budou nemovitosti přikázány, mohla být dle Nejvyššího soudu založena jen podle § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), tj. pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takovým rozhodnutím však napadené rozhodnutí odvolacího soudu dle dovolacího soudu nebylo, neboť dovolatel (stěžovatel) nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu. Obsahem jeho dovolání je pouhá kritika hodnocení důkazů a polemika se skutkovými závěry nalézacích soudů, která byla pro jejich rozhodnutí významná. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí jsou založena na formalistickém a izolovaném přístupu k hodnocení základních, nosných momentů předmětné věci, a schází v nich vypořádání se se stěžejními argumenty stěžovatele. 7. V odvolání se stěžovatel neztotožnil zejména s důvody, pro které byly do jeho výlučného vlastnictví přikázány nemovitosti uvedené ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Namítal, že to nebyl on, kdo zapříčinil rozvrat manželství. Připustil, že v rámci porozvodové krize docházelo mezi ním a žalobkyni ke konfliktům, ty ovšem vznikaly z toho důvodu, že žalobkyně odnášela z domu věci patřící do nevypořádaného SJM. Uvedl, že i on sám skončil, po napadení žalobkyní, v nemocnici se slabým otřesem mozku. Soudu prvního stupně vytýkal, že tyto okolnosti nevzal při dělení majetku v úvahu a přisvědčil verzi žalobkyně, podle které se musela z nemovitosti odstěhovat pro jeho agresivní chování. V této souvislosti poukázal na výsledky dokazování v trestním řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 128/2008, z nichž vyplynulo, že dům měli se žalobkyní po celou dobu trvání řízení rozdělený, on v něm užíval pouze jedinou místnost a ostatní pokoje měla žalobkyně uzamčeny. Z uvedených důvodů žalovaný shledal závěr soudu prvního stupně o tom, že nemovitosti užíval od roku 2005 sám, nesprávným. 8. Stěžovatel poukázal na další skutečnosti uvedené v odvolání, totiž že s ohledem na svůj věk a zdravotní stav, a s ohledem na cenu nemovitostí stanovenou znalcem Ing. Jiřím Brázdou částkou 2 860 000 Kč, není schopen zajistit si úvěr na vypořádání žalobkyně v rozsahu, o němž rozhodl soud prvního stupně. S poukazem na skutečnost, že žalobkyně je mladší, a má vyšší příjmy, se domáhal změny napadeného rozsudku v tom smyslu, aby nemovitosti, včetně movitých věcí vyjmenovaných ve výroku II, byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, a aby jí byla - po zápočtu vnosů a zohlednění peněžitých prostředků na účtech u peněžních ústavů a pojišťoven - uložena povinnost zaplatit mu na vyrovnání podílů částku 1 481 102,30 Kč. 9. Dle stěžovatele jsou klíčovou hodnotou v SJM účastníků nemovitosti. Jejich cena byla v rámci prvostupňového řízení stanovena na základě znaleckého posudku Ing. Brázdy částkou 2 860 000 Kč, v odvolacím řízení pak došlo k úpravě této ceny znalcem na částku 2 640 000 Kč. Stěžovatel poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ve věci stanovení obvyklé ceny věci či práva (sp. zn. 22 Cdo 1419/2009), podle níž je stanovení takové ceny otázkou skutkovou, nikoli právní. V rámci dovolání tak přichází jen možnost zpochybnit způsob, jakým byla stanovena výše tzv. vypořádacího podílu, který je jeden z manželů povinen zaplatit druhému z důvodu zachování parity při dělení jejich společného jmění. Posuzování, zda vypořádací podíl byl stanoven správně, je podle Nejvyššího soudu hodnocením právním, poněvadž se již netýká konkrétních skutkových okolností, ale obecných otázek tvorby cen včetně správnosti použití příslušných cenových předpisů, které jsou předpisy právními. Ve sporech o vypořádání společného jmění manželů je pak podstatné, zda zjišťovaná cena vypořádávaného majetku odpovídá právním zásadám oceňování, konkrétně, zda je cenou obvyklou, stanovenou k určitému datu a v určité cenové relaci podle typových principů daných konstantní judikaturou vyšších soudů, z nichž soudní praxe vychází. 10. Dále stěžovatel poukázal na závěry Nejvyššího soudu (v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3674/2011), podle nichž cenu nemovitostí pro účely vypořádání společného jmění manželů nelze určit podle cenového předpisu, ale je třeba vyjít z aktuální obvyklé (tržní) ceny nemovitosti. Obvyklou cenou nemovitosti je cena, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné nemovitosti v obdobné lokalitě ve stejné době a v obvyklém obchodním styku, přičemž pro vypořádání je v rámci obecného výchozí