III.ÚS 1818/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1818/23 ze dne 18. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného Mgr. Jiřím Wytrzensem, advokátem se sídlem Rybná 678/9, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2023 č. j. 2 To 82/2022 - 1172, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2022 č. j. 3 T 13/2020-1155, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se, s odvoláním, na porušení jeho práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, kterými bylo rozhodnuto o výši náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2021 č. j. 3 T 13/2020-940 uznal obžalovaného vinným spáchání zločinu podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil vylákáním finančních prostředků v celkové výši 9 082 000 Kč na stěžovateli. Následné odvolání obžalovaného Vrchní soud v Praze zamítl, pročež ten podal dovolání k Nejvyššímu soudu. 3. Stěžovatel ve výše uvedeném trestním řízení vystupoval jako poškozený, který využil práva a možnosti připojit se s nárokem na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a práva nechat se zastoupit zmocněncem dle ustanovení § 50 odst. 1 trestního řádu. V souladu s ustanovením § 154 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 155 odst. 4 trestního řádu rozhodl městský soud napadeným usnesením tak, že na náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku přiznal stěžovateli částku 46 706 Kč včetně DPH a částku 5 300 Kč bez DPH, ve zbytku uplatněného nároku městský soud návrh zamítl. Vrchní soud napadeným usnesením zrušil usnesení městského soudu a rozhodl tak, že náklady vzniklé v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody přiznal stěžovateli ve výši 53 119 Kč včetně DPH, ve zbývající části odvolání zamítl. 4. Ústavní soud se podanou ústavní stížností nejprve zabýval z hlediska splnění procesních podmínek její přijatelnosti, tedy jestli vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl. 5. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, má svůj právní základ v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až poté, co náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená, že dojde nejen k uplatnění příslušného procesního prostředku, ale i k dosažení rozhodnutí o něm. Jestliže je přípustný opravný prostředek podán, je nezbytné vyčkat rozhodnutí o něm. 6. V předmětné věci Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti ověřil, že obžalovaný podal proti výše citovanému rozsudku v trestním řízení dovolání vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 580/2023. Uplatnění výše popsaného principu subsidiarity vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení o dovolání, je návrhem nepřípustným. 7. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel má pravdu, pokud tvrdí, že proti usnesením soudu, kterými bylo rozhodnuto o výši náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody, nelze v souladu s § 265a odst. 1 trestního řádu, podat dovolání. V daném případě však usnesení o náhradě nákladů nelze odtrhovat od rozhodnutí ve věci samé, neboť bude-li dovolatel úspěšný u Nejvyššího soudu, nalezne tento fakt odraz i v nákladech řízení. V této procesní situaci není důvod k tomu, aby Ústavní soud řízení o předmětné ústavní stížnosti přerušil a vyčkával rozhodnutí o dovolání. Stěžovateli nic nebude bránit v tom, aby po doručení rozhodnutí o dovolání, resp. rozhodnutí na něm založeném, podal novou ústavní stížnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu bude stěžovateli v takovém případě zachována. 8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. října 2023 Jiří Zemánek v. r. soudce zpravodaj