III.ÚS 1839/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1839/20 ze dne 11. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ERB bank, a. s., v likvidaci, sídlem Štefánikova 78/50, Praha 5 - Smíchov, zastoupené advokátem Mgr. Janem Maškem, sídlem Pekařská 658, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. 27 Cdo 2104/2018-318, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2018 č. j. 7 Cmo 539/2016-277 a usnesení Městského soudu v Praze z dne 24. října 2016 č. j. 83 Cm 2372/2016-6, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České národní banky, sídlem Na Příkopě 864/28, Praha, JUDr. Jiřiny Lužové, advokátky, sídlem Dušní 866/22, Praha 1 a Vrchního státního zastupitelství v Praze, sídlem nám. Hrdinů 1300, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí a určení, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a obsahu podaného dovolání zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Správním rozhodnutím České národní banky ze dne 16. 8. 2016 byla stěžovatelce postupem podle § 34 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o bankách"), odňata bankovní lince. Rozhodnutí o odnětí bankovní licence nabylo právní moci dne 24. 10. 2016. 3. Dne 24. 10. 2016 podala Česká národní banka k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") návrh na zrušení stěžovatelky s likvidací, spolu s návrhem na jmenování likvidátorky JUDr. Jiřiny Lužové, podle § 36 odst. 1 zákona o bankách. Současně Česká národní banka navrhla, aby městský soud přímo ve výroku rozhodnutí vyslovil jeho předběžnou vykonatelnost. Městský soud návrhu plně vyhověl, když rozhodl o tom, že se stěžovatelka zrušuje s likvidací a jmenuje se jí likvidátorka JUDr. Jiřina Lužová, přičemž toto rozhodnutí je vykonatelné okamžikem doručení. Městský soud toto rozhodnutí stručně odůvodnil tak, že existují zákonné důvody pro zrušení obchodní společnosti, neboť ta pozbyla oprávnění k provozování činnosti. Jelikož § 36 odst. 1 zákona o bankách stanovuje soudu povinnost rozhodnout o návrhu České národní banky do 24 hodin od jeho podání, nebylo dle městského soudu možné ve věci nařídit jednání. Rozhodování o návrhu podle něj "má režim jako při vydávání předběžných opatření". 4. Rozhodnutí městského soudu bylo na základě stěžovatelkou podaného odvolání potvrzeno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Ve svém rozhodnutí se vrchní soud v prvé řadě zabýval otázkou, co vše byl městský soud v řízení podle § 36 odst. 1 zákona o bankách oprávněn zkoumat. Dospěl přitom k závěru, že soud v tomto řízení vychází z dokladů předkládaných Českou národní bankou, neboť ve lhůtě 24 hodin není fakticky reálné konat ve věci jednání a provádět dokazování podle § 120 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Podmínkou pro zrušení stěžovatelky s likvidací a jmenování likvidátora byl v tomto případě návrh České národní banky a pravomocné rozhodnutí o odnětí bankovní licence. Tyto podmínky byly splněny. Městskému soudu nepříslušelo v řízení o zrušení banky a jmenování likvidátora věcně přezkoumávat správní rozhodnutí České národní banky o odnětí licence k bankovní činnosti. Soud má přezkoumat pouze existenci rozhodnutí a jeho validitu ve smyslu absence nicotnosti. 5. Vrchní soud dále konstatoval, že v daném řízení nepřipadala v úvahu výzva soudu podle § 172 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), k odstranění nedostatku v podobě chybějící bankovní licence. Tato skutečnost je dána zejména lhůtou pro rozhodnutí soudu o návrhu České národní banky v délce pouhých 24 hodin, která zcela "vylučuje možnost zjednání nápravy nedostatků u banky". Platí dále, že "k tomuto zjednání nápravy byla dle speciálních předpisů banka již vyzývána, resp. na nedostatky upozorňována a případně za ně i sankcionována Českou národní bankou...". 6. Vrchní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že nebyla naplněna skutková podstata vyjádřená v § 93 písm. a) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů, když stěžovatelka přistoupila ke změně svých stanov, ze kterých byla jako předmět činnosti vypuštěna bankovní činnost a naopak přidána nová činnost definovaná jako "správa vlastního majetku". Takovéto rozhodnutí valné hromady o změně stanov stěžovatelky nebylo dle vrchního soudu v souladu se zákonem i jen z formálních důvodů, když nebylo učiněno ve formě veřejné listiny (notářského zápisu), resp. tato veřejná listina nebyla soudu nikdy předložena. 7. Proti rozhodnutí vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud zamítl. Stěžovatelka v dovolání namítala, že před vydáním rozhodnutí měla být městským soudem vyzvána v souladu s § 172 odst. 2 zákona o obchodních korporacích k odstranění konkrétních nedostatků, pro které má být zrušena. K tomu jí měl soud poskytnout přiměřenou lhůtu. Nejvyšší soud byl však toho názoru, že "v řízení o návrhu na zrušení banky podle § 36 odst. 1 zákona o bankách se ... tento závěr neprosadí, neboť zákonem stanovený důvod pro zrušení banky v přiměřené lhůtě odstranitelný není, a to již proto, že soud o takovém návrhu musí rozhodnout do 24 hodin od jeho podání". Závěrem Nejvyšší soud dodal, že dovolání stěžovatelky "neshledal přípustným pro řešení otázky, zda rozhodnutí o zrušení společnosti může být předběžně vykonatelné..., neboť řešení této otázky - poté, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci - se nemůže projevit v poměrech dovolatelky, které založilo dovoláním napadené usnesení...". Nejvyšší soud v tomto rovněž odkázal na svou dřívější judikaturu k této otázce. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje průběh soudního řízení a namítá, že soudy porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s principem právního státu, resp. principem ochrany právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i s příkazem šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod podle čl. 4 odst. 4 Listiny. 9. Za klíčovou považuje stěžovatelka námitku, že "z žádného ustanovení zákona o bankách nelze dovodit obligatorní likvidaci obchodní korporace - banky poté, co jí byla odňata bankovní licence, a již vůbec nelze učinit závěr, že ustanovení občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích upravující likvidace právnických osob, jsou pro banky nepoužitelné". Občanský zákoník je navíc zákonem pozdějším než zákon o bankách. Z toho důvodu by měl být podle stěžovatelky použit přednostně. Stěžovatelka je dále toho názoru, že "výklad obecných soudů v otázce presumpce správnosti rozhodnutí o odnětí bankovní licence byl nezákonný a nesprávný a byl projevem přepjatého formalismu a porušením řady základních práv a svobod společnosti a jejích akcionářů, zejména práva na spravedlivý proces a práva na ochranu majetku". Soud rozhodující o návrhu České národní banky jím navíc podle zákona není vázán, ale pouze z něj vychází. 10. Stěžovatelka má dále za to, že rozhodnutí městského soudu nemělo být předběžně vykonatelné, neboť tento postup v žádném případě nelze dovodit ze skutečnosti, že soud má o návrhu rozhodnout do 24 hodin od jeho podání. Stěžovatelka pak uzavírá, že "předmětem této ústavní stížnosti je... nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů, které jsou výsledkem jejich svévole, jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěnými a jsou k újmě stěžovatelky v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Závěry soudů jsou rovněž v extrémním rozporu s ustálenou judikaturou, což vedlo k tomu, že napadená rozhodnutí byla překvapivá a porušovala princip právní jistoty". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas op