III.ÚS 1852/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1852/24 ze dne 19. 11. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Janem Kocinou, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2024, č. j. 18 Co 100/2024-860, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1) J. K. a 2) M. R. K., a 3) nezl. K. K., zastoupené opatrovníkem Statutárním městem Plzeň, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí 1. Okresní soud Plzeň-město ("okresní soud") rozhodl usnesením ze dne 26. 2. 2024, č. j. 99 Nc 3812/2020-845, mimo jiné o tom, že je stěžovatel povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město jednu polovinu nákladů hrazených státem ve výši 23 943,5 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II). Konkrétně se jednalo o odměnu znalkyni MUDr. Fritzové za vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a za účast při jednání v řízení, které bylo před okresním soudem vedeno ve věci úpravy rodičovské odpovědnosti, úpravy péče a výživy a úpravy rodičovského styku. Odměnu znalkyni přiznal okresní soud usnesením ze dne 19. 4. 2023, č. j. 99 Nc 3812/202-658. 2. O odvolání stěžovatele proti výroku II usnesení okresního soudu č. j. 99 Nc 3812/2020-845 rozhodl Krajský soud v Plzni ("krajský soud") nyní napadeným usnesením tak, že usnesení okresního soudu ve výroku II potvrdil. Krajský soud shledal, že stěžovatel sice podal proti usnesení okresního soudu č. j. 99 Nc 3812/202-658 odvolání, avšak učinil tak elektronickou formou prostřednictvím elektronické podatelny a jeho podání nebylo opatřeno uznávaným elektronickým podpisem. Elektronický podpis tak nebyl kvalifikovaný, certifikát byl neplatný a časové razítko nebylo připojeno. Odvolání nebylo následně ani doplněno originálem. Bylo považováno za neúčinné a soud k němu správně nepřihlížel. Okresní soud za takové situace postupoval správně, když stěžovateli uložil zaplatit České republice příslušnou část nákladů hrazených státem znalkyni. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyl ze strany okresního soudu informován o vadách elektronicky podaného odvolání, ačkoliv taková povinnost vyplývá okresnímu soudu mimo jiné i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2963/17. 4. Pokud krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení odkazuje na list 672, kterým měl být stěžovatel o chybějících náležitostech podání informován, stěžovatel upozorňuje, že tento dokument obsahuje pouze informaci, že došlo k ověření elektronického podání na podatelně okresního soudu, ale ne, že tuto informaci obdržel odesílatel. 5. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu, a to pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 6. Krajský soud setrval na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. 7. Okresní soud uvedl, že k odvolání stěžovatele "...nebylo přihlíženo, když nemělo potřebné náležitosti (elektronický podpis nebyl zaručen). Soud nevyzýval otce ani jeho právního zástupce k odstranění uvedené vady. Otec byl po celou dobu řízení řádně zastoupen uvedeným advokátem. Advokát je pak osobou znalou práva, zejména procesních předpisů. Z jakého důvodu právní zástupce otce postupoval uvedeným způsobem, není soudu známo, když si musel být vědom, resp. měl si být vědom, důsledků nezaručeného podpisu." 8. Stěžovatel v replice setrval na názoru, že okresní soud nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou, když jej, resp. právního zástupce neupozornil na skutečnost, že jeho podání neobsahuje zaručený elektronický podpis. Takovou povinnost soud měl, ať již byl stěžovatel právně zastoupen či nikoliv. 9. Ústavní soud se obrátil na předsedkyni okresního soudu a požádal o sdělení, jakým způsobem má soud zajištěno dodržování povinnosti informovat účastníky podle vyhlášky č. 259/2012 Sb. tak, jak bylo vyloženo v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2963/17. Dřívější vyjádření, které okresní soud k ústavní stížnosti poskytl, totiž nekorespondovalo s informacemi na webu okresního soudu o postupu soudu při přijímání podání na elektronickou podatelnu, včetně zajištění informování účastníků o neplatnosti elektronického podpisu. 10. Okresní soud následně Ústavnímu soudu sdělil, že v případě elektronických podání má nastaveno automatické generování odpovědí. Podání stěžovatele bylo učiněno dne 25. 4. 2023 v čase 9:17:19. Téhož dne v čase 9:21 byla právnímu zástupci odeslána automatická odpověď Potvrzení o doručení podání s běžným číslem 34671/2023, ve které byl informován, že podání bylo doručeno a následně bude zkontrolováno dle vyhlášky č. 259/2012 Sb. Dále v čase 9:39 hod. byla právnímu zástupci odeslána zpráva Potvrzení o výsledku ověření elektronického podpisu podání s běžným číslem 34671/2023, ve kterém obdržel informaci o neplatnosti připojeného elektronického podpisu a dalších vadách podání. Okresní soud kopie obou odpovědí doložil. 11. Stěžovatel v reakci na vyjádření okresního soudu sdělil, že se právnímu zástupci nepodařilo dohledat potvrzení, ve kterém by jej okresní soud o neplatném podpisu informoval, a potvrzení nejsou založena ani v soudním spisu. Zpochybnil původ doložených potvrzení i jejich převod na současný formát. Namítá, že zjištění krajského soudu k jeho odvolání, i záznam o ověření odvolání, které je založeno ve spisu, se neshoduje s nyní poskytnutou kopií potvrzovacího e-mailu, který měl okresní soud odeslat právnímu zástupci. Dokládá dřívější komunikaci s okresním soudem včetně odpovědí soudu z daného období, kdy soud běžně reagoval potvrzující e-mailovou zprávou o doručení podání a následující zprávou informující o předání podání k zapracování, a upozorňuje, že u těchto podání soud podpis právního zástupce akceptoval. Stěžovatel tedy setrval na svém tvrzení, že okresní soud právnímu zástupci žádnou reakci na odvolání a ani upozornění na neplatný podpis nezaslal, takové potvrzení není ani součástí příslušného soudního spisu. 12. K dalším podáním, která zaslal sám stěžovatel, Ústavní soud nepřihlížel (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 579/10 a ze dne 30. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 252/22, bod 10). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 14. Ústavní soud se v minulosti opakovaně a s odkazem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů vyjádřil ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení. Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení a i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu. Zároveň konstatoval, že problematika rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. V těchto případech musí být zásah skutečně zásadní nebo by muselo dojít k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení. V nyní posuzované věci, ve které jde o náhradu nákladů řízení, stěžovatel primárně tvrdí porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť ho okresní soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a vyhláškou č. 259/2012 Sb. neinformoval o vadách jeho elektronického podání a neumožnil mu tak dodatečně vady odstranit. Okresní soud tímto způsobem zabránil projednání stěžovatelem podaného odvolání, neboť k němu jako k nepodepsanému nepřihlížel, což následně krajský soud aproboval nyní napadeným usnesením. 15. Ústavní soud v již citovaném nálezu ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 671/21 konstatoval, že obecný soud, který přijme dokument v elektronické podobě, má jako tzv. veřejnoprávní původce mimo jiné povinnost dle vyhlášky o podrobnostech výkonu spisové služby ověřit platnost uznávaného elektronického podpisu a kvalifikovaného certifikátu pro elektronický podpis, na kterém je uznávaný elektronický podpis založen. Dle téže vyhlášky je jeho povinností na základě výsledku tohoto ověření potvrdit odesílateli, že dokument byl doručen a splňuje podmínky pro další zpracování, a to na adresu elektronické pošty odesílatele, pokud ji lze z dokumentu zjistit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2963/17, body 23-25). To je třeba vztáhnout i na případy, v nichž probíhá automatické ověřování a platnost elektronického podpisu automaticky ověřit nelze. I o této skutečnosti je třeba odesílatele na jeho e-mailovou adresu inform