III.ÚS 1867/23 – Ústavní soud

III.ÚS 1867/23 ze dne 25. 9. 2024 Protiústavnost nevyhovění návrhu na zastavení již skončené exekuce Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Zbyňka Gryce, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Říhou, Ph.D., advokátem, se sídlem Moulíkova 2239/3, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2023, č. j. 5 Co 317/2023-197, a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. ledna 2023, č. j. 9 Nc 6416/2009-170, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích jako účastníků řízení a hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2023, č. j. 5 Co 317/2023-197, a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. ledna 2023, č. j. 9 Nc 6416/2009-170, porušila stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Návrh na zrušení napadených rozhodnutí se zamítá. Odůvodnění: I. Shrnutí podstaty případu 1. Ústavní soud se v tomto nálezu zabývá otázkou, zda obecné soudy nevyhověním stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce nepostupovaly protiústavně. Soudy odůvodnily nezastavení exekuce tím, že ještě před podáním návrhu na její zastavení byla vymáhaná povinnost vymožena a podmínky pro zastavení již skončené exekuce nebyly splněny. Stěžovatel však namítá, že soudy exekuci zastavit měly, protože byla vedena a provedena šikanózně a protože byl od placení vymáhané pohledávky ještě před skončením exekuce osvobozen v insolvenčním řízení. II. Dosavadní průběh řízení 2. Městská policie uložila stěžovateli v roce 2006 blokovou pokutu ve výši 2 500 Kč. Protože stěžovatel tuto pokutu včas neuhradil, byla v roce 2009 k jejímu vymožení nařízena exekuce. 3. Ještě před skončením exekuce bylo se stěžovatelem zahájeno insolvenční řízení, v rámci něhož byl stěžovatel v roce 2021 osvobozen od placení dosud neuspokojených pohledávek zahrnutých do oddlužení. 4. Exekuce následně skončila vymožením, protože stěžovatelova matka dne 26. 5. 2022 uhradila soudnímu exekutorovi částku 10 400 Kč, čímž vymáhanou peněžitou povinnost v plné výši uhradila. 5. Stěžovatel podal dne 30. 5. 2022 návrh na zastavení exekuce. Od splnění vymáhané povinnosti byl podle něj osvobozen v insolvenčním řízení. Přesto byla exekuce zcela neoprávněně a nezákonně provedena mobiliární exekucí. 6. Okresní soud řízení o tomto návrhu nenapadeným rozhodnutím zastavil. Pohledávka, její příslušenství a všechny náklady již byly vymoženy, a proto podle okresního soudu nelze rozhodnout o zastavení exekuce. Podmínkou řízení o návrhu na zastavení exekuce je podle Nejvyššího soudu nařízená a trvající exekuce (viz usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 11. 7. 2022 č. j. 9 Nc 6416/2009-82). 7. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu nenapadeným rozhodnutím zrušil. Okresní soud při svém rozhodování nezohlednil, že exekuci lze výjimečně zastavit i poté, co skončila vymožením. Krajský soud proto okresnímu soudu vrátil věc k dalšímu řízení s pokynem provést dokazování ohledně toho, zda nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce i navzdory jejímu vymožení (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 8. 2022 č. j. 5 Co 925/2022-110). 8. Okresní soud poté návrh na zastavení exekuce napadeným rozhodnutím zamítl. Na pohledávku za nezaplacenou blokovou pokutu se podle něj osvobození od placení pohledávek ve smyslu § 414 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona nevztahuje, neboť ji nelze zahrnout do žádné z kategorií uvedených v tomto ustanovení. Jde o pohledávku z mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, kterou v insolvenčním řízení nelze uspokojit [viz § 170 písm. d) insolvenčního zákona]. Soudní exekutor proto v provádění exekuce mohl pokračovat. 9. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a s jeho odůvodněním se ztotožnil. Smyslem osvobození od placení pohledávek podle něj není prominutí správní sankce za protiprávní jednání uvedené v § 170 písm. d) insolvenčního zákona (shodně viz např. rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 20 Cdo 88/2021-69 či rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 19 Co 258/2019). Ve věci navíc neexistují důvody pro zastavení již provedené exekuce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2325/2006). III. Argumentace stěžovatele 10. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti posledním dvěma uvedeným rozhodnutím. Ta podle něj odporují preambuli Ústavy České republiky, Listině základních práv a svobod (čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1), Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6) a Protokolů, které na ni navazují. 11. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů: a) Bloková pokuta je mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka, a pohledávka na její zaplacení tak patří mezi pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují [viz § 170 písm. d) insolvenčního zákona a sbírková usnesení Vrchního soudu ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 1 VSPH 1159/2012, či usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 234/2009-39]. Na tento druh pohledávek přitom dopadá osvobození podle § 414 odst. 2 insolvenčního zákona (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3509/2010). Ve věci tak byly naplněny podmínky pro zastavení této neoprávněné a nezákonné exekuce. b) Napadená rozhodnutí porušují principy předvídatelnosti soudního rozhodnutí, dobré víry a materiálního právního státu (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 3221/11, I. ÚS 2216/09 a I. ÚS 2050/11), náležitosti dokazování a odůvodnění soudního rozhodnutí (viz nález sp. zn. IV. ÚS 2766/15) a povinnost chránit vlastnictví a právo na spravedlivý proces (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a I. ÚS 3523/11). c) Okresní soud rozhodl v rozporu se závazným rozhodnutím krajského soudu, které bylo ve věci dříve vydáno (viz bod 7 tohoto nálezu). d) Obecné soudy přehlédly, že v právně obdobném případě jiný krajský soud rozhodl, že osvobození od placení pohledávek podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona dopadá i na pokutu za správní delikt uloženou dlužníku do rozhodnutí o úpadku a že opodstatňuje zastavení exekuce (viz usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2019, sp. zn. 14 Co 131/2019). Jelikož ve zmíněném i posuzovaném případu vystupuje stejný exekutorský úřad a obdobný oprávněný, nabízí se spekulace, že byla exekuce vedena a provedena šikanózně. To by mělo vést k jejímu zastavení a ovlivnit rozhodování o náhradě nákladů exekuce. e) Soudní exekutor postupoval šikanózně i proto, že za účelem vymožení částky 2 500 Kč zvolil ihned exekuci prodejem movitých věcí, což zatížilo exekuci náklady, které by jinak nevznikly. f) Hlavní město Praha nepřihlásilo pohledávku do insolvenčního řízení. g) Stěžovatel nemohl dva měsíce používat své bankovní účty, protože byly postiženy exekutorem. IV. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření zbylým účastníkům řízení, tedy okresnímu soudu, krajskému soudu a hlavnímu městu Praze. Ti navrhli ústavní stížnosti nevyhovět. Krajský soud ve svém vyjádření shrnul odůvodnění svého rozhodnutí a trval na tom, že jeho závěry neodporují stěžovatelem zmíněnému rozhodnutí, podle něhož se v insolvenčním řízení zásadně neuspokojují nezaplacené blokové pokuty [viz bod 11 písm. a) tohoto nálezu]. 13. Stěžovatel v replice setrval na své argumentační pozici. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 14. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda měly obecné soudy ústavní povinnost vyhovět stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce, která již dříve skončila vymožením. 15. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavních stížnostech jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí proto může zrušit pouze tehdy, pokud má toto rozhodnutí či jemu předcházející řízení vadu, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že ačkoli napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručené základní právo, výjimečně shledal, že nejsou dány důvody k jejich zrušení. V.1 K bagatelnosti předmětu sporu 17. Předmětem projednávaného sporu je peněžní částka v bagatelní výši. Částka, kterou stěžovatelova matka plně uhradila vymáhanou peněžitou povinnost, činila 10 400 Kč. Napadená rozhodnutí vydaná v řízení o zastavení exekuce následně stěžovateli uložila povinnost nahradit protistraně náklady řízení v celkové výši 4 183,80 Kč. Ve sporu tak jde o částku 14 583,80 Kč, která je z hlediska judikatury Ústavního soudu bagatelní (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13, body 29 až 33). Tato skutečnost je přitom pro posouzení ústavnosti napadených rozho