III.ÚS 188/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 188/20 ze dne 12. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GOODMAN Group s. r. o., sídlem Pod Krejcárkem 975/2, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 7 Afs 448/2018-28, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 1. 8. 2011 byla uzavřena smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky a podílu na nebytové jednotce mezi stěžovatelkou, jako stranou prodávající, a Ivou Prusenovskou, jako stranou kupující. Právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí vznikly dnem 2. 8. 2011, vklad práva byl do katastru nemovitostí zapsán dne 24. 10. 2011. Stěžovatelka od smlouvy odstoupila z důvodu neuhrazení kupní ceny nabyvatelkou, a to podáním ze dne 20. 1. 2013, s čímž nabyvatelka dne 23. 1. 2013 vyjádřila svůj nesouhlas. Stěžovatelka proto podala žalobu na určení vlastnického práva. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 9. 2014 č. j. 98 C 16/2013-51, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015 č. j. 53 Co 41/2015-96 bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je stěžovatelka. 3. Dne 2. 11. 2016 podala stěžovatelka žádost (výzvu) k vrácení přeplatku na dani z převodu nemovitostí podle § 154 zákona č. 280/2009 S., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád") s tím, že účinky kupní smlouvy ze dne 1. 8. 2011 byly zrušeny výše uvedenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze. Rozhodnutím Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 9 (dále jen "správce daně") ze dne 11. 1. 2017 č. j. 94803/17/2009-70461108909 správce daně žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku na dani z převodu nemovitostí nevyhověl. Důvodem nevyhovění byla skutečnost, že stěžovatelka neměla ke dni podání žádosti na dani z převodu nemovitostí vratitelný přeplatek a přeplatek jí nevznikl ani do šedesáti dnů de dne podání žádosti. Proti rozhodnutí správce daně podala stěžovatelka odvolání. Rozhodnutím ze dne 4. 7. 2017 č. j. 30070/17/5100-31461-701836 vedlejší účastník odvolání zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. 4. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou ke Krajskému soudu v Brně, který ji usnesením ze dne 20. 9. 2017 č. j. 30 Af 63/2017-72, postoupil k vyřízení Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") jako soudu místně příslušnému. Městský soud poté žalobu rozsudkem ze dne 20. 9. 2018 č. j. 6 Af 48/2017-102 zamítl s odůvodněním, že na rozdíl od absolutní neplatnosti kupní smlouvy, kdy povinnost platit daň nevzniká, je jiná situace v případě odstoupení od kupní smlouvy, neboť v takových případech vlastnické právo na druhou osobu přechází, tudíž daň byla uhrazena v souladu se zákonem. Otázka toho, že později může být vlastnictví nemovité věci napadeno v soudním řízení pro odstoupení od kupní smlouvy, má přitom vliv pouze pro posouzení oprávněnosti žádosti o prominutí daně podle § 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 357/1992 Sb."). Dovolat se prominutí daně podle citovaného ustanovení může poplatník, pokud k odstoupení od smlouvy dojde ve lhůtě 3 let ode dne vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí, a zároveň daňový subjekt v téže lhůtě žádost o prominutí daně podá. V případě stěžovatelky došlo ke vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí dne 2. 8. 2011, takže lhůta pro podání žádosti začala běžet ode dne 3. 8. 2011 a uplynula dne 3. 8. 2014. V této lhůtě tedy mělo dojít jak k odstoupení od smlouvy, tak k podání žádosti o prominutí daně. Stěžovatelka odstoupila od kupní smlouvy dne 20. 1. 2013, k platnému doručení došlo dne 23. 1. 2013. Odstoupení od smlouvy tedy bylo učiněno ve vymezené tříleté lhůtě a první podmínka byla splněna, stěžovatelka však ve lhůtě žádost o prominutí daně z převodu nemovitostí nepodala, proto správce daně nepochybil, pokud její žádost o vrácení přeplatku na dani zamítl. 5. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2019 č. j. 7 Afs 448/2018-28 zamítl. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku s odkazem na svou judikaturu ztotožnil se shora uvedenými závěry městského soudu, a zopakoval, že skutečnost, že stěžovatelka platně odstoupila od kupní smlouvy, a její vlastnické právo bylo deklarováno rozsudky civilních soudů, na vzniku daňové povinnosti nic nemění (§ 9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb.). Námitky stěžovatelky, které se týkají počátku a běhu lhůty pro podání žádosti o prominutí daně podle § 25 odst. 3 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. měl pro posouzení zákonnosti rozhodnutí o přeplatku Nejvyšší správní soud za irelevantní, neboť předmětem soudního přezkumu v nyní posuzované věci bylo rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku na dani z převodu nemovitostí, nikoliv rozhodnutí o žádosti o prominutí této daně, navíc z obsahu správního spisu nelze ani zjistit, zda stěžovatelka vůbec takovou žádost podala, ani sama stěžovatelka toto v kasační stížnosti netvrdila. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jí byla vyměřena daňová povinnost, která posléze odpadla. Stěžovatelka má za to, že k právním účinkům vkladu vlastnického práva v její prospěch došlo až na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015 č. j. 53 Co 41/2015-96, který nabyl právní moci dne 23. 2. 2016. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že tříletá lhůta pro podání žádosti o prominutí daně z převodu nemovitostí začala běžet až dnem 24. 2. 2016 a skončila dne 24. 2. 2019. Stěžovatelka podala "žádost o vrácení" dne 2. 11. 2016 včas v zákonné lhůtě, když po dobu běhu soudního řízení žádost podat nemohla, neboť o oprávněnosti odstoupení od smlouvy rozhoduje výlučně soud. To, že si stát ponechal bez právního důvodu její finanční prostředky (uhrazenou daň), považuje stěžovatelka za nemravné a rozporné se základními zásadami právního státu. Stěžovatelka podotýká, že katastrální úřad rozsudky soudů akceptoval, a stejně tak má povinnost akceptovat je i správce daně v daňovém řízení (§ 5 daňového řádu), které má na civilní řízení navazovat a reflektovat jeho výsledky. Stěžovatelka argumentuje i zásadou jednoty právního řádu, kdy není možné podle předpisů soukromého práva vyčkávat na rozhodnutí soudů s tím, že podle norem veřejného práva může zatím lhůta marně uplynout. Takový závěr by byl dle názoru stěžovatelky absurdní a ve svém důsledku protiústavní, neboť naráží na princip práv nabytých v dobré víře a legitimního očekávání. Ostatně podala-li by stěžovatelka žádost dříve, než by soudní řízení skončilo, byla by tato nejspíše zamítnuta, když v katastru nemovitostí by v době rozhodování byl zapsaný původní prodávající jako vlastník. Závěrem stěžovatelka uvádí, že právní úprava nahrazující zákon č. 357/1992 Sb. [tedy zákonné opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, účinné ode dne 1. 1. 2014, dále jen "zákonné opatření č. 340/2013 Sb.")] možnost prominutí daně neobsahuje, stěžovatelka tedy neměla jinou možnost, než postupovat jí zvoleným způsobem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí