III.ÚS 1924/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1924/13 ze dne 7. 11. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Bartolčice, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kopeckým, advokátem se sídlem 28. října 150/2663, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2013 č. j. 29 Co 538/2012-173 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. srpna 2012 č. j. 22 C 142/2009-112, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 20. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými dle jeho tvrzení došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na důchod za rovných podmínek ve smyslu čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech, jakož i práv vyplývajících z čl. 89 odst. 2 Ústavy české republiky. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel podal dne 24. ledna 2003 ministru práce a sociálních věcí (dále jen "ministr") žádost o odstranění tvrdosti zákona při provádění sociálního zabezpečení v případech tzv. slovenských důchodů. Dne 10. října 2003 se stal stěžovatel důchodcem a dne 20. prosince 2004 byla žádost o odstranění tvrdosti zákona zamítnuta. Dne 17. května 2007 podal stěžovatel žádost o plný důchod (resp. dorovnání důchodu na úroveň ostatních občanů České republiky), jež byla orgány České správy sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 12. července 2007 zamítnuta. Dne 4. září 2007 podal stěžovatel proti tomuto zamítavému rozhodnutí ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") správní žalobu. Toto řízení bylo ukončeno usnesením krajského soudu ze dne 30. října 2008 č. j. 43 Cad 155/2007-24, jímž bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, když v mezidobí byla vydána meritorní směrnice České správy sociálního zabezpečení, která upravovala postup pro řešení žádostí o dorovnávání tzv. slovenských důchodů. Dne 17. července 2008 bylo stěžovateli přiznáno dorovnání do výše plného českého důchodu a zároveň mu bylo s odkazem na § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), sděleno, že toto dorovnání mu náleží rovněž za dobu tří let zpětně od uplatnění žádosti. V období mezi 4. prosincem 2008 a 5. lednem 2009 bylo stěžovateli přiznané dorovnání vyplaceno. 3. Následně stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu, jíž se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo"), náhrady nemajetkové újmy nejprve ve výši 90 000 Kč, kteroužto částku v průběhu řízení omezil na 50 000 Kč. Náhrady nemajetkové újmy se stěžovatel domáhal z titulu nesprávného úředního postupu, který vedl k tomu, že dorovnávací příspěvek nebyl vyplacen v plné výši (resp. za celé období stěžovatelova důchodu), protože právo na jeho vyplacení v mezičase prekludovalo. Obvodní soud však dospěl k závěru, že ze žalobních tvrzení nevyplývá žádný odpovědnostní titul ministerstva, a stěžovatelovu žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. S tímto závěrem se v napadeném rozsudku plně ztotožnil i Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") a stěžovatelovo odvolání jako nedůvodné zamítl. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně uvádí, že se cítí poškozen nutností vést více než pět let soudní spory a zároveň i tím, že ačkoli bylo Ústavním soudem jednoznačně konstatováno, že stěžovatel měl po celou dobu od 10. října 2003 do 9. prosince 2008 dostávat důchod v plné výši odpovídající důchodu českému, vyplaceno mu nakonec bylo pouze dorovnání za poslední tři roky, a to s odkazem na § 55 zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatel z toho dovozuje, že ač se svých práv nepřetržitě domáhal, odmítají jej příslušné správní a soudní orgány za újmu na jeho právech spravedlivě odškodnit. Stěžovatel uvádí, že rozhodování ministerstva i obecných soudů popírá základní požadavek na spravedlnost rozhodování státních orgánů a neustále přítomný imperativ ochrany lidských práv. Tvrdí, že ministerstvo pochybilo, když v odmítnutí stěžovatelovy žádosti o odstranění nepřiměřené tvrdosti zákona stěžovatele poučilo, že toto rozhodnutí nepodléhá soudnímu přezkumu a neexistuje právní nárok na rozhodnutí určitým způsobem. Dle stěžovatele je taková argumentace nesprávná, protože i ministra stíhá povinnost nediskriminovat a je tedy vázán povinností rozhodovat za stejných skutkových okolností stejně. Nadto stěžovatel uvádí, že faktickým důvodem nedoplacení důchodu za celou dobu, po kterou byl poskytován důchod nižší, byla skutečnost, že samotné ministerstvo a obecné soudy nebyly schopny přiznat stěžovateli jeho zcela zjevně existující právo v přiměřené době a řízení se takto protáhlo přes tři roky, na které pamatuje výše uvedené ustanovení § 55 zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatel dále uvádí, že právě nepřiměřeně dlouhým trváním řízení o dorovnání výše důchodů mu byla způsobena škoda. Názor ministerstva a obecných soudů stran nemožnosti doplacení důchodu za celé období je pak dle stěžovatele odrazem tendence státních orgánů pro přehnaně formalistický výklad právních předpisů. Stěžovatel dále uvádí, že neumožňuje-li gramatický výklad práva jeho ústavně konformní aplikaci, je namístě, aby obecné soudy buď použily ústavně konformního výkladu práva, nebo situaci řešily podnětem k Ústavnímu soudu. Jelikož se tak v projednávaném případě nestalo, navrhl stěžovatel v petitu ústavní stížnosti, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Formální předpoklady projednání návrhu 5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 7. V první řadě musí Ústavní soud konstatovat, že argumentace uplatněná stěžovatelem v ústavní stížnosti je ve zdrcující většině shodná s námitkami vznesenými již v řízení před obecnými soudy, aniž by v jejím rámci stěžovatel výrazněji reflektoval způsob, jakým se obecné soudy s touto argumentací vypořádaly. Za takové situace může Ústavní soud přezkoumat napadená rozhodnutí toliko z hlediska dodržení mantinelů daných zejména hlavou pátou Listiny. V projednávaném případě se jednalo zejména o posouzení tvrzené svévole při výkladu závěrů rozhodovací činnosti Ústavního soudu v otázce tzv. slovenských důchodů. 8. Jako hlavní je dle Ústavního soudu třeba označit námitku, že orgány veřejné moci nejprve nepřiměřeně dlouhou dobu vedly řízení o stěžovatelově návrhu na dorovnání důchodu a následně tuto skutečnost v rozporu s judikaturou Ústavního soudu přičetly stěžovateli k tíži, když mu odmítly dorovnání důchodu za celé sporné období přiznat z důvodu prekluze. Napadená rozhodnutí a dokonce ani