III.ÚS 2018/25 – Ústavní soud

III.ÚS 2018/25 ze dne 25. 9. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky O. H., zastoupené Mgr. Janou Carbolovou, advokátkou, sídlem Gorkého 502, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2025 č. j. 32 Co 269/2024-1371 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 19. července 2024 č. j. 42 P 303/2019-1096, 12 P a Nc 340/2023, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a J. B. a nezletilých A. B. a D. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 90 Ústavy. 2. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek téhož soudu ze dne 16. 2. 2023 č. j. 42 P 303/2019-748 (výrok VI.) a svěřil nezletilé vedlejší účastníky do péče vedlejšího účastníka - otce (výrok I.), uložil stěžovatelce - matce povinnost přispívat na výživu nezletilé dcery částkou 2 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého syna částkou 1 500 Kč měsíčně (výrok II.), rozhodl, o styku stěžovatelky s nezletilými v rozsahu každého sudého týdne od čtvrtka do neděle (výrok III.) a u výroků I. a III. rozhodl o jejich předběžné vykonatelnosti (výrok IV.). Současně zamítl návrh stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezletilé (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII.). Okresní soud své závěry opřel o výpovědi účastníků řízení a zprávu statutárního města Kladna a uzavřel, že stěžovatelka není schopna zajistit řádnou péči o nezletilé, oproti tomu otec je této péče schopen. Poukázal na vysoce konfliktní vztahy rodičů, výchovné kompetence stěžovatelky či její chování (nepředávání nezletilých otci, nespolupráce s opatrovníkem vykonávajícím dohled, nerespektování rozhodnutí soudu ani pod sankcí uložených pokut). Při stanovení výživného soud vycházel z výdělkových schopností stěžovatelky a odůvodněných potřeb nezletilých. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil výrok II. rozsudku okresního soudu o výživném, dále část výroku III. rozsudku okresního soudu, pokud jde o místo předávání nezletilých a doplnil výrok VI. (výrok I. 1.). Dále krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I., ve zbývajících částech výroku III. a ve výroku IV. s tím, že výroky I. a III. rozsudku okresního soudu jsou předběžně vykonatelné doručením (výrok I. 2.). Současně soud určil styk stěžovatelky s nezletilými o prázdninách a svátcích (výrok II.), rozhodl o dlužném výživném (výroky III. a IV.) a o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že došlo k takové změně poměrů, která odůvodňuje změnu asymetrické střídavé péče rodičů o nezletilé na výlučnou péči otce (blíže srov. body 45 až 49 rozsudku). Na rozdíl od okresního soudu však uzavřel, že je v zájmu obou nezletilých trávit čas s každým z rodičů též o prázdninách a svátcích a poukázal na pochybení okresního soudu, který nevázal předběžnou vykonatelnost rozsudku na jeho doručení. Při stanovení výše výživného vycházel krajský soud především z potenciálního příjmu stěžovatelky. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy rozhodovaly jednostranně (prakticky následovaly tvrzení otce), ignorovaly některé její důkazní návrhy (mj. znalecké zkoumání rodičovských kompetencí otce) a dostatečně nezohlednily nejlepší zájem nezletilých, když ani nezjišťovaly řádně jejich názor na změnu úpravy poměrů (tj. nezletilé nevyslechly). Obecné soudy byly podle stěžovatelky rovněž příliš pasivní, pokud jde o zjišťování rodinných poměrů. 5. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelky nedostatečně odůvodněná, resp. nepřezkoumatelná, jelikož z nich není patrno, na základě jakých úvah soudy dospěly k daným závěrům. Okresní soud navíc napadený rozsudek odůvodnil skutečnostmi, které nastaly až v době po jeho vyhlášení. 6. Pokud jde o výživné, stěžovatelka vytýká krajskému soudu absenci řádného odůvodnění a to, že nevysvětlil, jaké důsledky pro ni má (ohledně povinnosti platit výživné) pochybení okresního soudu, který výrokem VI. rozsudku změnil pouze rozsudek téhož soudu ze dne 16. 2. 2023 č. j. 42 P 303/2019-748. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma části směřující proti výrokům II. a VI. napadeného rozsudku okresního soudu a části výroku III. napadeného rozsudku okresního soudu, pokud jde o místo předávání nezletilých, které byly změněny výrokem I. napadeného rozsudku krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit části rozhodnutí, které byly změněny [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. 9. V judikatuře Ústavního soudu se konstantně jako klíčové kritérium objevuje nejlepší zájem dítěte. Podstatný je přitom závěr, že právě nejlepší zájem dítěte musí být definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Je přitom primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (např. usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2821/18). Uvedeným požadavkům přitom soudy v nyní posuzované věci dostály. 10. V posuzované věci jde již o rozhodování o návrhu na změnu úpravy poměrů nezletilých dětí. Ty byly nejprve upraveny rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 1. 2022 č. j. 42 P 303/2019-215, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 23. 6. 2022 č. j. 101 Co 80/2022-422, kdy soudy rozhodly o svěření nezletilých do asymetrické střídavé péče rodičů, se zvláštní úpravou styku v době prázdnin a svátků. Rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 2. 2023 č. j. 42 P 303/2019-748, byla schválena dohoda rodičů, kterou byla asymetrická péče rodičů o nezletilé upravena pouze z pohledu časového rozvrhu. 11. Obecné soudy proto byly povinny zkoumat, zda nastala taková podstatná změna poměrů, která odůvodňovala změnu styku. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí ověřil, že obecné soudy nejenže shledaly podstatnou změnu poměrů, ale zejména krajský soud rovněž dostatečně vyložil, v čem konkrétně tato změna nastala (bod 45 napadeného rozsudku). Vycházel přitom z celé řady důkazů, které náležitě hodnotil (bod 49 napadeného rozsudku krajského soudu). Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy rozhodovaly izolovaně pouze na základě tvrzení otce a neprovedly některé jí navrhované důkazy, popřípadě ignorovaly důkazy svědčící v její prospěch, nelze s ní souhlasit. Naopak, krajský soud vycházel nejen z vyjádření otce, ale i návrhu stěžovatelky a dalších důkazů prokazujících jak aktuální situaci nezletilých, tak i obou rodičů (vyjádření opatrovníka, zprávy z mateřské školy a dalších). Neopomněl přitom zjišťovat i názor nezletilých, jakkoliv šlo o poznatky zprostředkované, prostřednictvím záznamu z po