III.ÚS 2028/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2028/22 ze dne 23. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Naděždy Paškové, zastoupené JUDr. Ladislavou Chládkovou, advokátkou se sídlem Dobrovského 1179, Roudnice nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, č. j. 22 Cdo 967/2021-392, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 95 Co 137/2020-333, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 6. 2020, č. j. 8 C 39/2018-274, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i ústavní princip zakotvený v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést toliko základní fakta. 3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, shora rubrikovaným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, a) aby se žalovaný, město R., zdržel provozování stavby kanalizace na pozemku parc. č. X v k. ú. R., a to ve lhůtě, kterou určí soud, případně do právní moci kolaudačního rozhodnutí, b) aby žalovaný na své náklady odstranil - zaslepil stavbu kanalizace a její sanaci na pozemku parc. č. X v k. ú. R., a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Okresní soud dále rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit stěžovatelce náhradu za zásah do vlastnického práva ve výši 144 732,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 144 732,50 Kč od 16. 12. 2017 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatelky (výrok II.). Žalobu pak zamítl v části, ve které stěžovatelka požadovala uhradit částku 192 771,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 16. 12. 2017 do zaplacení (výrok III.). 4. K odvolání obou účastníků řízení ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil ve výroku I. (výrok I.). Ve zbylých výrocích jej pak zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). 5. Dovolání stěžovatelky, směřující proti výroku I. rozsudku krajského soudu, bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítnuto pro nepřípustnost podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud potvrdil závěry okresního i krajského soudu, že kanalizace je vodním dílem ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vodní zákon"), neboť doposud plní funkci odvádění odpadních vod, přičemž konstatoval, že vzhledem k okolnostem nyní posuzovaného případu vzniklo stěžovatelce v souladu s ustanovením § 59a vodního zákona ke dni 1. 1. 2014 legální věcné břemeno spočívající v povinnosti strpět za náhradu na svém pozemku předmětnou stavbu kanalizace a její užívání, kteréžto břemeno svědčí žalovanému doposud. Nejvyšší soud dále uzavřel, že okresní ani krajský soud se neodchýlily od předchozí judikatury dovolacího soudu, z níž vyplývá, že "v řízení o odstranění stavby vodního díla soud nezkoumá ani to, zda se jedná o stavbu povolenou, a ani to, zda se jedná o stavbu neoprávněnou. K zamítnutí žaloby na odstranění vodního díla tak postačí závěr o existenci legálního věcného břemene podle § 59a vodního zákona, a to bez ohledu na případný rozpor vodního díla se stavebním povolením (či dokonce neexistenci stavebního povolení jako takového)." 6. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobnou argumentaci, kterou uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Obecným soudům vytýká, že se odmítly zabývat argumentací týkající se specifických individuálních okolností dané věci, přičemž pouze mechanicky aplikovaly ustanovení § 59a vodního zákona, které dle jejího názoru zákonodárce nezamýšlel k "ochraně staveb nepovolených, porušujících právní předpisy a nevyhovujících technickým normám, staveb závadných a poškozujících majetek vlastníků pozemku." V této souvislosti doplňuje, že pokud by mělo být předmětné ustanovení vodního zákona vykládáno tímto způsobem, navrhuje jeho zrušení. Stěžovatelka opětovně rozporuje závěr obecných soudů, že předmětná kanalizace představuje vodní dílo. Je toho názoru, že "dílo, aby bylo vodním dílem, musí být zbudováno v souladu s předpisy stavebního práva a příslušnými technickými normami, což ostatně vyplývá i z § 15 vodního zákona." Zdůrazňuje, že za vodní dílo lze považovat toliko stavbu povolenou, kterážto podmínka ovšem nebyla v případě uvedené kanalizace splněna. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Zvážil totiž stěžovatelčiny argumenty, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Jelikož podstata ústavní stížnosti spočívá v pouhém nesouhlasu stěžovatelky se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecným soudem, považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že není a ani nemůže vystupovat jako další instance v obecném soudnictví, a tedy nemůže přezkoumávat rozhodnutí soudů prizmatem podústavního práva, neboť mu nenáleží pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu běžné zákonnosti tak, jak činí soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž však v nynějším případě nedošlo. 9. Jak plyne již ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, podstata nyní posuzované věci souvisí s otázkou, zda je žalovaný povinen odstranit stavbu kanalizace na pozemku stěžovatelky, nebo zda ve vztahu k trase kanalizace existuje legální věcné břemeno ve smyslu § 59a vodního zákona, jehož existence by vedla k zamítnutí stěžovatelkou podané žaloby. Obecné soudy přitom při řešení vzniklého sporu upřednostnily druhou variantu. 10. Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Okresní i krajský soud totiž podle názoru Ústavního soudu při svém rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž dostatečně vyložily, proč při nalézání od