III.ÚS 2031/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2031/20 ze dne 17. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti POLÁRKA s. r. o., sídlem Lukešova 1608/38, Praha 4 - Krč, zastoupené JUDr. Janem Součkem, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2020 č. j. 30 Cdo 346/2020-145 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2019 č. j. 35 Co 237/2019-129, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu průmyslového vlastnictví, sídlem Antonína Čermáka 1057/2a, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být, podle jejího tvrzení, způsobena nesprávným úředním postupem v souvislosti s řízením vedeným u Úřadu průmyslového vlastnictví o zápisu, resp. obnově, kombinované ochranné známky stěžovatelky (spis č. O-88896, č. OZ 187 241) ve znění "POLÁRKA" (dále jen "kombinovaná ochranná známka"). 3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 3. 2019 č. j. 10 C 124/2017-102 žalobu v plném rozsahu zamítnul (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2019 č. j. 35 Co 237/2019-129 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Po právní stránce dospěl městský soud k závěru, že je nepochybné, že se vedlejší účastnice řízení (reprezentovaná Úřadem průmyslového vlastnictví) dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), v řízení o obnovu kombinované ochranné známky, neboť žádost stěžovatelky ze dne 10. 11. 2006 o obnovení zápisu kombinované ochranné známky měla být posouzena jako včasná (jak rovněž konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 2. 2015 č. j. 2 As 138/2014-35). Městský soud se však především zabýval vznesenou námitkou promlčení nároku stěžovatelky na náhradu škody způsobené uvedeným nesprávným úředním postupem ze strany vedlejší účastnice řízení a dospěl k tomu, že závěr obvodního soudu ohledně promlčení uvedeného nároku je správný. Městský soud vycházel ze znění § 32 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, přičemž přisvědčil závěru obvodního soudu v tom smyslu, že se stěžovatelka dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, již ke dni 18. 5. 2007, kdy ji Úřad průmyslového vlastnictví vyrozuměl o tom, že zápis její kombinované ochranné známky nebude obnoven v důsledku uplynutí lhůt stanovených v § 29 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), ve znění pozdějších předpisů. Tímto okamžikem stěžovatelka musela podle názoru městského soudu vědět o vzniku škody ve výši hodnoty ochranné známky a o subjektu, který za vznik škody odpovídá, a proto na základě těchto skutkových okolností mohla uplatnit nárok na náhradu škody u vedlejší účastnice řízení. Pakliže stěžovatelka tento nárok uplatnila až dne 31. 8. 2015, tj. po uplynutí promlčecí doby podle § 32 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, je její nárok promlčen. Městský soud ve světle judikatury Nejvyššího soudu rovněž neshledal, že by námitka promlčení ze strany vedlejší účastnice řízení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. 5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2020 č. j. 30 Cdo 346/2020-145 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Námitku týkající se počátku běhu promlčecí doby a její délky ve vztahu ke škodě způsobené nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona o odpovědnosti za škodu vyřešil městský soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. K tomu Nejvyšší soud doplnil, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby není podstatné, kdy se poškozený dozvěděl o škodné události, tj. o nesprávném úředním postupu, který škodu vyvolal, nýbrž rozhodující je vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného. Dále konstatoval, že podmínkou vzniku odpovědnosti za nesprávný úřední postup není jakákoliv autoritativní deklarace toho, že daný postup byl nesprávný. Okolnost, kdy bylo vydáno pravomocné rozhodnutí (v dané věci výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 138/2014-35), ve kterém je nad rámec posuzovaného případu, a tedy nikoli autoritativně, konstatováno, že se Úřad průmyslového vlastnictví dopustil v řízení spis č. O-88896 nesprávného úředního postupu, nemá sama o sobě na běh promlčecí lhůty vliv. Městský soud se konečně zabýval i možností uplatnění korektivu dobrých mravů vzhledem ke vznesené námitce promlčení ze strany vedlejší účastnice řízení. I zde vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, když konstatoval, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, je-li institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích institutem zákonným. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Dospěl-li po zhodnocení konkrétních skutkových okolností daného případu městský soud k závěru, že v daném případě není odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení, když promlčení nároku na náhradu škody bylo způsobeno předně nečinností stěžovatelky, a to i přes opakované deklarování stanoviska Úřadu průmyslového vlastnictví, že k zániku ochranné známky došlo ze zákona, nebylo možno jeho postup považovat za nesprávný. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Vyslovuje přesvědčení, že žalobu podala včas. Tvrdí, že promlčecí lhůta započala běžet teprve po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne č. j. 2 As 138/2014-35), kdy mohla zjistit, že za vzniklou škodu někdo odpovídá a nejde o pouhou součást podnikatelského rizika. Poukazuje na to, že dotváření práva soudy není součástí obecné povinnosti znát zákon, pročež neměla být její žaloba posouzena jako opožděně podaná. Námitce promlčení vznesené vedlejší účastnicí řízení neměl být přiznán žádný právní následek, jelikož šlo z její strany o nepřípustné zneužití práva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů ohledně promlčení jejího nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. K tomu Ústavní soud podotýká, že prostý nesouhlas s