III.ÚS 2057/17

Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených usnesení, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka podala Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci (dále jen "krajský soud") podání označené jako "návrh na jmenování člena správní rady a členů dozorčí rady". Krajský soud shledal, že toto podání nemá potřebné náležitosti vyplývající ze zákona. Proto svým usnesením ze dne 6. 3. 2017 č. j. 38 Cm 22/2017-3 navrhovatelku vyzval k odstranění vad podání. Toto usnesení bylo vydáno vyšší soudní úřednicí.

Proti usnesení se stěžovatelka bránila námitkami. Její argumentace byla založena na tom, že členy orgánů obecně prospěšné společnosti může jmenovat soud i bez návrhu, a její podání, byť formálně označené jako návrh, mělo být vyhodnoceno jako kvalifikovaný podnět k zahájení nesporného řízení ze strany soudu.

O námitkách stěžovatelky rozhodl krajský soud samosoudcem usnesením ze dne 24. 4. 2017 č. j. 38 Cm 22/2017-8 tak, že je zamítl. V napadeném usnesení dospěl totiž k závěru, že usnesení o výzvě k odstranění vad bylo procesně správné, když při posuzování návrhu na zahájení řízení byla aplikována příslušná ustanovení občanského soudního řádu, a že postupem v tomto zákoně vymezeným napadeným usnesením měly být odstraněny vady návrhu na zahájení řízení. Stejně tak byla konstatována i věcná správnost výzvy, neboť návrh na zahájení řízení podaný stěžovatelkou neobsahoval mj. skutková tvrzení, ohledně toho, kterému členovi správní rady, kdy a jak zanikla funkce, kdy a jak zanikla funkce u jednotlivých členů dozorčí rady, ani specifikaci osob, které mají být soudem do daných funkcí jmenovány. Není-li řízení zahájeno soudem bez návrhu (ex officio), je na navrhovateli, aby navrhnul osoby, které mají být do daných funkcí jmenovány, a aby doložil, že tyto osoby se svým jmenováním souhlasí a splňují zákonné předpoklady pro výkon dané funkce.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadené, tak nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V posuzovaném případě byla stěžovatelce doručena výzva k odstranění vad jejího podání. Touto výzvou se ovšem řízení nekončí a výzva sama o sobě ani nemohla způsobit zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť jde o výklad ustanovení tzv. podústavního práva. O zásahu do základních práv by bylo možno uvažovat až v případě, kdy by stěžovatelka výzvu, jež je podle jejího názoru nezákonná, nerespektovala a soud by následně její návrh na jmenování členů správní rady odmítl. Proti takovému odmítnutí by se stěžovatelka mohla bránit odvoláním a případně též dalšími mimořádnými opravnými prostředky. Až po jejich vyčerpání by přicházelo v úvahu podání ústavní stížnosti.

V posuzované věci však krajský soud pouze potvrdil správnost výzvy k odstranění vad, přičemž stěžovatelka nijak nedokládá, že by tento postup byl neústavní, pouze uplatňuje vlastní výklad jednotlivých ustanovení tzv. podústavního práva, především § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních a ustanovení s ním souvisejících, a současně vlastně tvrdí, že návrh soudu nepodala, takže ten měl postupovat podle zásady vyšetřovací a zásady oficiality.

Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že samotná výzva k odstranění vad podání není zásahem do práva na přístup k soudu. K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), v němž konstatoval, že výzva k zaplacení soudního poplatku sama o sobě nemůže vést k zásahu do ústavně zaručených práv a ústavní stížnost směřující proti ní je tak nepřípustná.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.