III.ÚS 2081/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2081/22 ze dne 23. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Vojenské lesy a statky ČR, s. p., IČO 000 00 205, sídlem Pod Juliskou 1621/5, Praha 6, zastoupeného JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem se sídlem Říčanská 1984/5, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 9. 2021, č. j. 14 C 86/2018-169, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, č. j. 23 Co 391, 392/2021-197, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2022, č. j. 21 Cdo 1148/2022-210, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Kristýny Matysové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá po Ústavním soudu zrušení shora vymezených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, a to z důvodu, že jimi byla porušena stěžovatelova základní práva ústavně zaručená v čl. 26 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Vedlejší účastnice jako žalobkyně podala u nalézacího soudu na stěžovatele žalobu, jíž žádala, aby nalézací soud určil, že zrušení jejího pracovního poměru ze dne 23. 4. 2018 je neplatné, aby konstatoval, že se stěžovatel vůči ní dopustil nepřípustné diskriminace z důvodu těhotenství, aby mu uložil povinnost nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 10 000 Kč, jakož i povinnost nahradit jí náklady řízení. 3. Spor mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem se zakládal na následujícím skutkovém stavu, který zjistily obecné soudy a který v zásadě ani stěžovatel, ani vedlejší účastnice nerozporovali: Vedlejší účastnice byla u stěžovatele ode dne 1. 3. 2018 zaměstnána jako lesní dělnice na základě pracovní smlouvy na dobu určitou do 30. 11. 2018 se sjednanou zkušební dobou v délce tří měsíců. Dne 11. 4. 2018 sdělila vedlejší účastnice svému vedoucímu zaměstnanci, že je těhotná, předložila mu zprávu od gynekologa a požádala o přeřazení na jinou pracovní pozici. Jelikož pro ni stěžovatel žádnou jinou odpovídající pracovní pozici neměl, jeho vedoucí zaměstnanec informoval o této skutečnosti personalistku, uložil vedlejší účastnici od 11. 4. 2018 práci nevykonávat pro překážku v práci na straně zaměstnavatele a vyslal ji na mimořádnou pracovnělékařskou prohlídku. Zdravotní posudek ze dne 17. 4. 2018 obsahoval závěr, že vedlejší účastnice ztratila zdravotní způsobilost k výkonu práce, aniž by ve stejnopisu odevzdaném zaměstnavateli byl uveden důvod, jímž byla podle lékařky, která vyšetření provedla, výlučně gravidita vedlejší účastnice. Dne 23. 4. 2018 stěžovatel zrušil bez udání důvodu pracovní poměr s vedlejší účastnicí dle § 66 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), a to zastoupen jiným vedoucím zaměstnancem, který o těhotenství vedlejší účastnice nevěděl. 4. Spor mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí spočíval mimo jiné v tom, že vedlejší účastnice považovala zrušení pracovního poměru stěžovatelem za neplatné z důvodu diskriminace na základě těhotenství a prosazovala takový výklad zákoníku práce, který by čl. 10 odst. 1 směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (desátá směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) zakazující výpověď těhotné zaměstnankyni vztahoval i na případy zrušení pracovního poměru ve zkušební době. Vedlejší účastnice měla za to, že jediným důvodem výpovědi bylo její těhotenství, o němž stěžovatel věděl. Stěžovatel naopak prosazoval názor, že ke zrušení pracovního poměru přistoupil toliko na základě lékařského posudku konstatujícího nezpůsobilost vedlejší účastnice k výkonu práce a že o jejím těhotenství nevěděl. 5. O žalobě nejprve rozhodl nalézací soud rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 14 C 86/2018-76, tak, že ji v plném rozsahu zamítl a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. 6. K odvolání vedlejší účastnice odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 23 Co 381/2019-101, potvrdil tento rozsudek v části zamítající žalobu a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů tak, že stěžovateli náhradu nákladů nepřiznal a rovněž nepřiznal stěžovateli ani náhradu nákladů odvolacího řízení. 7. Na podkladě dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 21 Cdo 2410/2020-138, oba tyto rozsudky zrušil a vrátil věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud připustil, že zrušení pracovního poměru podle § 66 odst. 1 zákoníku práce je sice možné i v ochranné době podle § 53 odst. 1 zákoníku práce, což ovšem neznamená, že by nemuselo být poměřováno z hlediska diskriminace a rovného zacházení dle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů, a § 16 odst. 2 zákoníku práce zakazujícím diskriminaci v pracovněprávních vztazích. Pracovní poměr lze tak ve zkušební době zrušit i těhotné zaměstnankyni, ovšem jen tehdy, nesouvisí-li důvod zrušení s jejím těhotenstvím. Jelikož v nynější věci byla důvodem zrušení zdravotní nezpůsobilost vedlejší účastnice založená toliko právě jejím těhotenstvím, byl podle Nejvyššího soudu názor nalézacího soudu, že se stěžovatel vůči vedlejší účastnici nedopustil nepřípustné diskriminace, nesprávným právním posouzením. Ani jedno z rozhodnutí obecných soudů uvedených v tomto odstavci stěžovatel předmětem řízení před Ústavním soudem neučinil. 8. Po novém projednání věci bez doplnění skutkových tvrzení či důkazních návrhů za stejného skutkového stavu nalézací soud žalobě napadeným rozsudkem vyhověl v plném rozsahu. V odůvodnění uvedl, že na podkladě zjištěného skutkového stavu bylo jediným důvodem pro zrušení pracovního poměru těhotenství vedlejší účastnice, a proto odkázal na právní názor Nejvyššího soudu, který byl pro něj závazný. 9. K odvolání stěžovatele odvolací soud napadeným rozsudkem ze stejného důvodu rozsudek nalézacího soudu potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. V odůvodnění konstatoval, že při nezměněném skutkovém stavu není při závazném právním názoru Nejvyššího soudu žádný prostor pro jiné právní posouzení věci a toliko uvedl na pravou míru právní normy, o něž se nároky vedlejší účastnice opíraly. 10. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), pro nepřípustnost ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel v dovolání toliko polemizuje se správně zjištěným skutkovým stavem, což přípustnost dovolání nezakládá, že stěžovatelův odkaz na usnesení sp. zn. III. ÚS 1650/09 ze dne 27. 8. 2009 je nepřípadný, neboť v něm Ústavní soud ve shodě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2195/2008, připustil, že zdravotní stav je způsobilým důvodem nepřípustné diskriminace i v situaci, kdy má jinak zaměstnavatel volnost při skončení pracovního poměru ve zkušební době. Rovněž doplnil, že stěžovatelovo tvrzení, že o těhotenství vedlejší účastnice nevěděl, neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, podle nějž vedlejší účastnice o této skutečnosti informovala svého vedoucího zaměstnance i personalistku. Na námitku, že i kdyby o těhotenství věděl, nemohl by nechat vedlejší účastnici provádět práce, které by ji zdravotně ohrožovaly, Nejvyšší soud stručně odpověděl, že zaměstnavateli vzniká pouze povinnost zabránit výkonu takové práce těhotné zaměstnankyně po přechodnou dobu, aniž by bylo nutno s ní ukončovat pracovní poměr. III. Argumentace stěžovatele 11. Stěžovatel nejprve rekapituluje skutkový stav a procesní vývoj, následně označuje vady napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v nichž spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv. Těmito vadami jsou: 1) deformace skutkových zjištění Nejvyšším soudem; 2) nepřihlédnutí k tomu, že stěžovatel o těhotenství nevěděl; 3) absence diskriminačního úmyslu; 4) nesprávná aplikace antidiskriminačního zákona; 5) nedostatek vhodné práce pro vedlejší účastnici; 6) nesprávná interpretace právních závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 1650/09. Jádra jednotlivých námitek spočívají v následujícím: 12. Ad 1) stěžovatel míní, že nalézací an