Ústavní soud III.ÚS 2097/25

Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Podle ní totiž porušuje její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a zároveň porušuje čl. 96 odst. 1 Ústavy.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že před Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl v rámci insolvenčního řízení veden incidenční spor mezi vedlejší účastnicí 1 jako žalobkyní a stěžovatelkou a vedlejší účastnicí 2 jako žalovanými. Podstatou řízení bylo určení, že specifikované právní úkony dlužníka jsou vůči insolvenčním věřitelům neúčinné. Krajský soud žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení.

Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozhodnutím rozhodl mj. tak, že ve vztahu ke stěžovatelce žalobu na určení neúčinnosti specifikovaného právního úkonu dlužníka vůči věřitelům zamítl (výrok III.) a uložil vedlejší účastnici 1 nahradit stěžovatelce náklady řízení (výrok IV.).

Podle stěžovatelky vrchní soud nesprávně určil výši přiznaných nákladů, neboť vyšel z nesprávné tarifní hodnoty. Přestože v řízení byl proveden znalecký posudek na ocenění nemovitostí, vrchní soud tarifní hodnotu neodvodil od hodnoty nemovitostí. Takový postup je navíc podle stěžovatelky v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

Předtím, než Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, zabýval se naplněním procesních předpokladů.

Ústavní soud v projednávané věci z databáze infoSoud.cz a dotazem na krajský soud zjistil, že proti napadenému rozhodnutí bylo podáno dovolání. Dovolání přitom podala vedlejší účastnice 1 a směřuje proti III. výroku napadeného rozhodnutí.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná.

Podle § 243e odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, platí, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, vrátí mu věc k dalšímu řízení, přičemž takto může zrušit rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí závislá. Závislý výrok je takový, který při zrušení nebo změně napadeného výroku nemůže sám o sobě obstát. Takovým závislým výrokem na rozhodnutí o věci samé je nákladový výrok. Pokud by Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, otevřel by tím prostor k tomu, aby se soudy opětovně zabývaly i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich přihlédly k námitkám uplatněným v ústavní stížnosti.

Z výše uvedeného vyplývá, že pokud je podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, Ústavní soud nemůže přezkoumávat ústavnost tzv. nákladových výroků. Nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, ale také by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. např. usnesení ze dne 10. 12. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2474/24, bod 10, nebo ze dne 25. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 1920/24, bod 7, a další).

Závěr, že ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než Nejvyšší soud rozhodne o dovolání proti výroku ve věci samé, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, lze přitom plně vztáhnout i na situaci, kdy dovolání do věci samé podá (jiný) účastník, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je v kolizi se zájmem stěžovatele. Taková situace v právě posuzované věci nastala, neboť vedlejší účastnice 1 napadla dovoláním výrok III. napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutím stávající ústavní stížnosti pro její nepřípustnost stěžovatelce zůstává možnost domáhat se ústavní stížností ochrany svých práv, bude-li po vyčerpání všech zákonných procesních prostředků mít stále za to, že k tomu má důvody.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].