III.ÚS 2106/18

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její základní subjektivní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip právní jistoty podle čl. 1 Ústavy.

Z ústavní stížnosti, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu se podává, že jmenovaný soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že: "I. Soudci Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavel Vrcha nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 663/2018. II. Ve zbývajícím rozsahu (tj. vůči soudcům, jež nejsou rozvrhem práce určeni k tomu, aby rozhodovali věc stěžovatelky evidované Nejvyšším soudem pod 30 Cdo 663/2018) se k námitce podjatosti soudců senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu jako k nepřípustné nepřihlíží."

Stěžovatelka se - koncentrovaně vyjádřeno - domnívá, že jmenovaní soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí shora zmíněné věci, neboť titíž soudci měli jedno z jejich předchozích dovolání svým rozhodnutím zamítnout.

Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná (což ostatně hned v úvodu ústavní stížnosti - byť nepřímo - připouští sama stěžovatelka).

Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře přísně ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Jinými slovy, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada výslovně plyne z § 75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Za nepřípustnou je ve světle výše uvedeného nutno považovat i nyní stěžovatelčinu ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu o námitce podjatosti. V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla. Současně je však nutno konstatovat, že ačkoliv je toto usnesení pro senát č. 30 Cdo Nejvyššího soudu i pro účastníky řízení závazné, stěžovatelka, bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že rozhodnutí jí nepříznivé bylo vydáno soudcem, resp. soudci k tomu nepříslušnými (vyloučenými), nic nebrání, aby uvedené námitky uplatnila později nebo v řízení o navazující ústavní stížnosti.

Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, neboť ta má k dispozici další prostředky, jak svá práva hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto jde o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 952/18 ze dne 3. 5. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 1117/18 ze dne 25. 4. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1154/18 ze dne 19. 4. 2018 a další; rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz).

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.