Ústavní soud III.ÚS 2116/24

Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") napadeným rozhodnutím zastavil podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, řízení o dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ("městský soud") ze dne 6. 12. 2023, vydanému v řízení o náhradě škody způsobené stěžovateli nesprávným úředním postupem, č. j. 19 Co 299/2023-130, neboť stěžovatel nezaplatil soudní poplatek za dovolání ve výši 14 000 Kč, a to ve lhůtě stanovené ve výzvě ze dne 21. 3. 2024, doručené mu téhož dne.

K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval městský soud, který napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3283/18 konstatoval, že zatímco odvolací řízení o odškodňovacích nárocích vůči státu nepodléhá soudnímu poplatku, dovolací řízení zůstává zpoplatněné. Nezaplatil-li stěžovatel poplatek za jím podané dovolání, bylo namístě dovolací řízení zastavit. V závěru svého rozhodnutí městský soud navrhovatele poučil o možnosti podat proti jeho rozhodnutí dovolání za zákonem stanovených podmínek.

Stěžovatel se závěry obvodního a městského soudu nesouhlasí, napadá je ústavní stížností, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava").

Stěžovatel má - stručně řečeno - nadále za to, že dovolání v řízení o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem není zpoplatněno. Je toho názoru, že zastavily-li soudy v jeho věci dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, zasáhly tím do jeho práva na přístup k soudu. Stěžovatel namítá, že vyměření soudního poplatku v tomto typu řízení odporuje dobrým mravům i rovnosti stran, neboť vedlejší účastnice je od soudního poplatku osvobozena.

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv stěžovatele, která jsou garantována ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv a je proto nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).

V nyní posuzovaném případě stěžovatel napadá mj. rozhodnutí městského soudu, který jej však poučil o tom, že proti jeho rozhodnutí lze podat dovolání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020 č. j. 25 Cdo 1949/2020 nebo usnesení ze dne 24. 1. 2018 č. j. 30 Cdo 4033/2018-151). Stěžovatel netvrdí, že by tento opravný prostředek podal, současně neuvádí ani žádný důvod, pro který by podání takového prostředku nebylo možné, resp. - a to je rozhodující - žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu o takovém (jím podaném) opravném prostředku petitem ústavní stížnosti nenapadá (o podaném dovolání pak nesvědčí ani záznam v databázi Infosoud.justice.cz).

Za dané situace tak stěžovatel zjevně nedostál shora popsanému požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, jelikož před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud přitom neshledal žádný důvod (a stěžovatel sám jej ani netvrdí) o splnění výjimečných předpokladů přijetí ústavní stížnosti, vymezených v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem k uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost není podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, a proto ji podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona bez jednání soudkyní zpravodajkou odmítl.