III.ÚS 2130/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2130/17 ze dne 20. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky nadace FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupené Dr. iur. Erwinem Hanslikem MRICS, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017 č. j. 22 Cdo 4705/2016-442, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2016 č. j. 30 Co 86/2016-340 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. listopadu 2015 č. j. 20 C 70/2014-231, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a 2) státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6, čl. 7, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Protokol"). 2. Předmětem řízení před obecnými soudy bylo určení vlastnického práva k pozemkům vymezeným ve výroku I. (dále jen "nemovitosti") v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud"), a to na základě žaloby podané vedlejší účastnicí 1). Podstatou sporu o vlastnické právo k nemovitostem mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí 1) byla otázka platnosti jejich konfiskace Františku Josefu II., knížeti z Liechtensteinu (dále jen "zůstavitel"), právnímu předchůdci stěžovatelky, na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret"). Podle sčítání obyvatel z roku 1930 se měl zůstavitel přihlásit k německé národnosti, a nemovitosti mu proto byly po nabytí účinnosti dekretu zabrány. 3. Rozsudkem napadeným touto ústavní stížností okresní soud určil, že vlastníkem nemovitostí je vedlejší účastnice 1). Bylo zjištěno, že zůstavitel byl do roku 2013 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2013 č. j. 27 D 2010/2012-118 (dále jen "rozhodnutí o dědictví") byla stěžovatelka určena dědičkou nemovitostí zůstavitele, na základě čehož byla zapsána jako jejich vlastník do katastru nemovitostí. Z dalších nesporných tvrzení účastníků řízení bylo zjištěno, že nemovitosti jsou od jejich zabrání roku 1945 ve faktickém užívání státu. Na základě dekretu byla Okresním národním výborem v Olomouci roku 1945 vydána vyhláška o konfiskaci nemovitostí (dále jen "vyhláška"), proti níž podal zůstavitel stížnost k Zemskému národnímu výboru v Brně. Stížnost proti jeho potvrzujícímu rozhodnutí z roku 1946 byla zamítnuta roku 1951 rozhodnutím Správního soudu v Bratislavě. Dále vzal soud za prokázané, že zůstavitel byl v období konfiskace státním občanem Lichtenštejnského knížectví. 4. Okresní soud dospěl k závěru, že zejména podle preambule a § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, § 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (společně též "restituční zákony" či "restituční předpisy"), a především stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 [(ST 21/39 SbNU 493), dále jen "stanovisko pléna Ústavního soudu"] bylo účelem restitučního zákonodárství zmírnění některých majetkových křivd, a ostatní ponechat v zájmu právní jistoty ve stavu, v jakém byly před přijetím restitučních zákonů. Tyto předpisy se vztahují na veškerý majetek ve vlastnictví státu ke dni jejich přijetí, nikoli jen na majetek přešlý na stát v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Na majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných právních předpisů, nýbrž pouze podle restitučních zákonů a jen v jejich rámci lze přezkoumávat zákonnost výměrů o konfiskaci. I kdyby nemovitosti zabrané zůstaviteli roku 1945, od té doby nepřetržitě užívané státem, byly zabrány bez zákonného podkladu, dal stát přijetím restitučních zákonů najevo, že hodlá zmírnit jen některé majetkové křivdy. Byť skončilo soudní řízení, v němž byly napadeny akty konfiskace, roku 1951, ochrana prostřednictvím restitučních předpisů stěžovatelce nesvědčí - ta jako právní nástupkyně příslušníka cizího státu není oprávněnou osobou podle žádného z restitučních zákonů. Stěžovatelka své vlastnické právo opírala o rozhodnutí o dědictví, na jehož základě byla zapsána jako vlastník do katastru nemovitostí, a o nezákonnost konfiskace. Podle okresního soudu není zápis do katastru nemovitostí dostatečným pro závěr o vlastnictví, neboť zůstavitel ani stěžovatelka nemovitosti více než 60 let po jejich konfiskaci fakticky neovládali a rozhodnutí o dědictví řeší závazně vztahy jen mezi účastníky řízení o dědictví. 5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Doplněním dokazování zjistil, že vyhláškou byl zůstavitel ve smyslu dekretu označen za osobu německé národnosti, což považoval Zemský národní výbor v Brně za "v celé zemi všeobecně známé". Krajský soud shledal, že okresní soud neprovedení většiny důkazů odůvodnil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu; navržené důkazy nebyly způsobilé potvrdit či vyvrátit stěžovatelkou tvrzené skutečnosti. Dále uvedl, že konfiskovaný majetek přešel do vlastnictví státu účinností dekretu dne 23. 6. 1945 - s tím, že podle tehdejší judikatury nebylo v těchto případech třeba zápisu vlastnického práva v pozemkové knize. V kontextu judikatury Evropského soudu pro lidská práva konstatoval krajský soud volnost státu v určení rozsahu a podmínek obnovení majetkových práv původních vlastníků. Uzavřel, že i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu byl přechod konfiskovaného majetku na stát dnem účinnosti dekretu dovršen správním aktem - vyhláškou Okresního národního výboru v Olomouci, potažmo Zemského národního výboru v Brně. Vydáním správního aktu alespoň pro část majetku byl z hlediska dekretu původní vlastník dostatečně "kategorizován". K přechodu majetku docházelo ex lege s účinky ex tunc i vůči majetku v aktu výslovně neuvedenému či nezapsanému v pozemkové knize. 6. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost - všechny stěžovatelkou nastíněné otázky byly v nalézacím řízení vyřešeny v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud uvedl, že i při nesplnění podmínek podle dekretu by šlo o křivdu, jež se podle stanoviska pléna Ústavního soudu neodčiňuje. Na rozdíl od mínění stěžovatelky nebyl tento závěr pozdější judikaturou překonán; odchýlení se od něj ve zcela mimořádných případech neznamená zpochybnění jeho obecné platnosti. K námitce stěžovatelky o nicotnosti aktů vydaných národními výbory Nejvyšší soud doplnil, že akty byly v souladu s tehdy platnými právními předpisy i závěry soudů deklaratorní a vydány příslušnými orgány. I proto je rozhodnutí Správního soudu v Bratislavě z roku 1951 pro nyní posuzovanou věc nevýznamné. Stěžovatelce muselo být známo, že nemovitosti byly v držbě státu, ale skutečný právní stav si neověřila. Její případné očekávání, založené rozhodnutím o dědictví, spočívalo na nedbalosti a nemohlo být legitimní. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka spatřuje v napadených rozhodnutích porušení svých ústavně zaručených práv na zákaz diskriminace, ochranu vlastnictví, soudní ochranu, zákaz ukládání trestu bez opory v zákoně a na účinné právní prostředky nápravy. Tato porušení mají spočívat zejména ve formalistickém uplatnění nepřípadného stanoviska pléna Ústavního soudu, a to bez zohlednění principů materiálního právního státu, individuálních a mezinárodních aspektů případu. II.a Tvrzené porušení práva na ochranu vlastnictví 8. Ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu měly obecné soudy porušit tím, že stěžovatelku zbavily statusu vlastníka nemovitostí, kterého zůstavitel desítky let požíval na základě zápisu d