III.ÚS 2145/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2145/15 ze dne 27. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Hajského, zastoupeného JUDr. Kateřinou Skoumalovou, advokátkou se sídlem nám. 5. května 812, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2015 č. j. 25 Cdo 60/2015-444, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. července 2014 č. j. 26 Co 89/2014-380 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. prosince 2013 č. j. 10 C 53/2010-295, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k porušení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatel se jako žalobce v řízení před soudem prvního stupně domáhal, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku 132 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout uhynutím pštrosa nandu pampového v důsledku protiprávního jednání žalovaných [jednání žalovaných č. 1- 6 (fyzických osob) mělo spočívat v porušení obecné preventivní povinnosti (jezdili společně se svými dětmi na motorových čtyřkolkách v sousedství stěžovatele) a jednání žalovaného č. 7 (města Hořice) mělo spočívat v porušení postupu obecní policie). Okresní soud v Hradci Králové žalobu stěžovatele zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatel v řízení neprokázal základní předpoklady obecné odpovědnosti za škodu, zejména neprokázal protiprávní úkon každého konkrétního žalovaného a rovněž nedoložil příčinnou souvislost mezi protiprávním úkonem a tvrzenou škodou. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání stěžovatele potvrdil. 3. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť dovolací námitky nesměřovaly proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu. Dále Nejvyšší soud uvedl, že chybí-li některý ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (protiprávní jednání, příčinná souvislost), nemůže být žaloba o náhradu škody úspěšná, a je tudíž nadbytečné zabývat se správností závěru ohledně ostatních podmínek odpovědnosti za škodu (otázka vlastnictví pštrosa, oprávněnost stěžovatelovy držby pštrosa a platnost postoupení pohledávky na náhradu škody žalobci jeho matkou). II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích nevyplývají z provedeného dokazování, přičemž se jedná o procesní exces zakládající extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Nadto bylo stěžovateli znemožněno v řízení provést další důkazy, které by jeho nárok podpořily, ač tyto důkazy navrhoval provést, konkrétně výslech svědků J. Koláře a JUDr. Šmakalové. Stěžovatel se domnívá, že nalézací i odvolací soud při hodnocení svědeckých výpovědí použily vždy výklad pro stěžovatele méně příznivý, výpovědi svědků vytrhly z kontextu a záměrně je zkreslily tak, aby stěžovatelův nárok zpochybnily. Přitom absolutně nerespektovaly zásady plynoucí z judikatury obecných soudů, jež se vztahují na hodnocení výpovědí svědků, čímž byl stěžovateli upřen spravedlivý proces. 5. Závěr obecných soudů, že nebyla (při hypotetickém připuštění protiprávního jednání) prokázána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody, považuje stěžovatel za rozporuplný, domnívá se, že není v souladu s obsahem spisu a provedenými důkazy. Stěžovatel pro prokázání příčinné souvislosti důkazy označil (pitevní zpráva, výslech MVDr. Dokulilové), tyto byly provedeny a nebylo lze z nich učinit jiný závěr, než že k úhynu zvířete došlo v důsledku protiprávního jednání vedlejších účastníků. Jestliže pitevní zpráva konstatuje u uhynulého zvířete oběhové selhání organismu v důsledku stresu a vyslechnutá svědkyně vypoví, že stres u uhynulého zvířete mohl být způsoben hlukem, spíše ale vibracemi (které nepochybně rychle jezdící čtyřkolky způsobují, jak doložil stěžovatel odborným posouzením), je dle mínění stěžovatele vztah příčiny a následku prokázán. Stěžovatel rovněž namítá, že pokud nebyla ani jedním soudem znalecky zjišťována výše škody, jak navrhoval již ve své žalobě, jde o logické vyústění dřívějšího nesprávného postupu soudů obou stupňů a pouze to podtrhuje odepření spravedlnosti vůči stěžovateli. 6. Ve vztahu k namítanému porušení vlastnického práva stěžovatel uvedl, že v řízení před obecnými soudy uváděl, že žalovaný č. 1 (stěžovatelův soused) se za mohutné podpory většiny ostatních žalovaných snažil vstoupit na pozemek parc. č. X v k. ú. Libonice, o jehož vlastnictví byl aktuálně veden soudní spor, a to tím, že stěžovatele nadměrně obtěžoval a narušoval pokojné užívání sporného pozemku, aniž by využil možnosti podání žaloby na vyklizení. Žalovaní tak podle stěžovatele nepochybně porušili zákonný rámec tzv. dovolené svépomoci ve smyslu § 6 zákona č. 40/1964 Sb., a jejich jednání bylo excesem, který nemůže požívat právní ochrany. Stěžovatel k tomu poznamenává, že předmětného dne, kdy došlo k úhynu pštrosů, žalovaný č. 1 za pomoci ostatních žalovaných fakticky převzal držbu nad sporným pozemkem. I přes tuto skutečnost nebyla ochrana vlastnickému právu stěžovatele, resp. minimálně spornému vlastnickému právu stěžovatele, ze strany obecných soudů poskytnuta. V nečinnosti přivolaného městského strážníka, který na místě samém při incidentu mezi stěžovatelem a žalovanými (č. 1- 6) neposkytl ochranu vlastnickému právu stěžovatele, ani se o to nepokusil, ač ze všech okolností vyplývalo, že vlastnické právo stěžovatele je minimálně sporné a že stěžovatel je posledním oprávněným držitelem předmětného pozemku, lze podle stěžovatele jistě také shledat porušení ústavně zaručeného práva na ochranu majetku. 7. Stěžovatel současně požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, zejména z důvodu, že při jednání odvolacího soudu dne 1. 7. 2014 vznesl námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Hotařové, která je v současné době předmětem evropské stížnosti stěžovatele v souvislosti s falšováním důkazů ze strany dalších soudců Krajského soudu v Hradci Králové. III. Formální předpoklady projednání návrhu 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého (podústavního), neboť k tomu jsou především povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Je tak záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se pak Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz