III.ÚS 2148/23 – Ústavní soud

III.ÚS 2148/23 ze dne 10. 1. 2024 N 7/122 SbNU 62 Rozhodování o nákladech řízení podle § 142 občanského soudního řádu v řízeních majících povahu iudicii duplicis Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Simony Šíbalové, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Riegrova 172/3, Kralupy nad Vltavou, proti výrokům II, III a IV rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 66/2023-809 ze dne 8. 6. 2023, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Michala Fidlera, zastoupeného Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem Fibichova 218, Mělník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Výrokem II, III a IV rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 66/2023-809 ze dne 8. 6. 2023 bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výroky II, III a IV rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 66/2023-809 ze dne 8. 6. 2023 se proto ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka a Michal Fidler, vedlejší účastník řízení, se po rozvodu jakožto bývalí manželé domáhali vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále jen "SJM"). Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se jako první po předchozích snahách o mimosoudní vypořádání obrátila na soud s žalobou na vypořádání zaniklého SJM, a to pozemku p. č. X1 v katastrálním území a obci Z. a stavba st. p. č. X2 v katastrálním území a obci Z., obchodního podílu ve společnosti A, obchodního podílu o velikosti 1/3 ve společnosti B a pohledávky ve výši 1 200 000 Kč, která byla evidována v účetnictví společnosti jako závazek společnosti A za vedlejším účastníkem řízení, jako jediným společníkem a která byla po ukončení společného soužití manželů kapitalizována. Mimo to stěžovatelka požadovala, aby při vypořádání SJM byly zohledněny její vnosy v celkové výši 330 000 Kč. 2. O této žalobě rozhodoval Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud"). Rozsudkem okresního soudu č. j. 20 C 140/2019-713 ze dne 13. 10. 2020 došlo k vypořádání zaniklého SJM stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení, a to tak, že nemovité věci byly soudem přikázány do výlučného vlastnictví stěžovatelky, obchodní podíl ve společnosti A byl přikázán do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka řízení. V části, v níž se stěžovatelka domáhala vypořádání obchodního podílu ve společnosti B a pohledávky ve výši 1 200 000 Kč, byla žaloba výrokem III rozsudku ze dne 13. 10. 2020 zamítnuta. Výrokem V okresní soud určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; výroky VI a VII bylo rozhodnuto, že stěžovatelka i vedlejší účastník řízení zaplatí České republice náhradu nákladů řízení státu, a to každý částku ve výši 14 049 Kč. Se způsobem vypořádání SJM soudem se stěžovatelka ani vedlejší účastník neztotožnili, a proto oba podali odvolání. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") výrokem I napadeného rozsudku určil, že SJM bude vypořádáno tak, že nemovité věci budou náležet do spoluvlastnictví bývalých manželů, každému s podílem o velikosti 1/2, obchodní podíl o velikosti 1/3 ve společnosti B i obchodní podíl ve společnosti A bude mít ve výlučném vlastnictví vedlejší účastník řízení. Shodným výrokem soud určil, že vedlejší účastník řízení je povinen stěžovatelce na vyrovnání podílů zaplatit částku 20 000 Kč. Návrh stěžovatelky na vypořádání vnosů do SJM ve výši 330 000 Kč, stejně jako návrh na vypořádání pohledávky ve výši 1 200 000 Kč, krajský soud zamítl. 4. Výrokem II napadeného rozsudku ze dne 8. 6. 2023 krajský soud stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení v celkové výši 133 613 Kč. Výroky III a IV posledně citovaného rozsudku bylo určeno, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice náhradu nákladů řízení státu ve výši 18 732 Kč, vedlejší účastník je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení státu ve výši 9 366 Kč. 5. O nákladech řízení (výroky II, III a IV napadeného rozsudku) rozhodl krajský soud v souladu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011. Základním pravidlem podle citovaného nálezu přitom byla při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání SJM zásada úspěchu ve věci [§ 142 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Při respektování tohoto závěru dospěl krajský soud k tomu, že stěžovatelka byla úspěšná přibližně v 1/3 svých požadavků, naopak vedlejší účastník řízení ve 2/3. Ve stejném poměru proto krajský soud určil i povinnost k náhradě nákladů řízení. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že výroky II, III a IV napadeného rozsudku krajského soudu bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka přitom nezpochybňuje samotné meritorní rozhodnutí o způsobu vypořádání SJM, nýbrž výhradně rozhodnutí o nákladech řízení. Podle názoru stěžovatelky krajský soud tím, že jí přikázal nahradit náklady řízení v rozsahu 2/3, a to v řízení o vypořádání SJM, které má povahu tzv. iudicium duplex, došlo ze strany soudu k porušení základních práv stěžovatelky. 7. Z ústavní stížnosti vyplývá, že si je stěžovatelka vědoma, že se v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 262/20 plénum Ústavního soudu od judikaturní linie reprezentované především nálezem sp. zn. I. ÚS 1441/11 neodklonilo. Nicméně s odkazem na novější judikaturu má stěžovatelka za to, že v případě iudicia duplex má soud primárně rozhodovat tak, že náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřísluší, nejsou-li dány zvláštní okolnosti. Novější nálezová judikatura Ústavního soudu totiž stanovuje pro přisouzení náhrady nákladů v daném typu řízení zcela opačné pravidlo, nežli použil v napadeném rozhodnutí krajský soud. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Krajský soud k výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti sdělil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel ze zásady úspěchu ve věci. V rozsahu důvodů, které jej k tomuto postupu vedly, jakož i okolností, které při rozhodování zohlednil, plně odkázal na body 68 a 69 odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud rovněž uvedl, že si je vědom přijetí stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 ze dne 13. 9. 2023, avšak podotýká, že k jeho přijetí došlo až po vyhlášení napadeného rozsudku. 10. Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. 11. Vyjádření krajského soudu následně zaslal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovatelce. Stěžovatelka v replice zopakovala, že podle jejího názoru došlo stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 k překonání závěrů vyjádřených v nálezech sp. zn. I. ÚS 1441/11 a sp. zn. III. ÚS 186/20 ze dne 10. 6. 2020, na které krajský soud ve svém rozhodnutí odkazoval. Zároveň jelikož podle jejího názoru z napadeného rozhodnutí nevyplývají žádné mimořádné důvody, měl krajský soud rozhodnout tak, že žádnému z účastníků řízení náhrada nákladů řízení nepřísluší. Setrvává tak na svém závěru vyjádřeném v ústavní stížnosti a navrhuje, aby jí bylo vyhověno. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud úvodem předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení základního práva nebo svobody. 13. Problematika náhrady nákladů řízení v případě vypořádání SJM, respektive vypořádání podílového spoluvlastnictví byla v minulosti v judikatuře nejen Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu opakovaně z různých hledisek řešena (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3345/2013 ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1577/2014 ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014 ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4600/2015 ze dne 24. 11. 2015 atd.). 14. Ústavní soud se meritorně k této