III.ÚS 2152/16

Dne 1. 7. 2016 byla Ústavnímu soudu v elektronické podobě doručena stěžovatelčina ústavní stížnost, doplněná podáním doručeným dne 7. 7. 2016.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Návrh stěžovatelky trpí formálními vadami. Stěžovatelka především není zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a k návrhu nejsou přiloženy požadované přílohy. Pokud tyto náležitosti nejsou splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad ve stanovené lhůtě.

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se již mnohokrát obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi, z nichž některé trpěly stejnými vadami, tj. především neexistencí povinného zastoupení advokátem a absencí příloh. Na tyto nedostatky byla stěžovatelka upozorňována s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti. Stěžovatelka však v tomto případě zvolila postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byla soudem poučena o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, a v jiných případech byla schopna legálním požadavkům vyhovět.

Jak Ústavní soud konstatoval v předchozích usneseních odmítajících stěžovatelčinu ústavní stížnost pro neodstranění vad, není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a dalších náležitostech ústavní stížnosti dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, a že ústavní stížnost musí obsahovat též další náležitosti, pak se setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jeví jako postup neefektivní a formalistický.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly stěžovateli objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se Ústavnímu soudu (jak se již opakovaně vyjádřil) setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým. Ústavní soud tudíž neshledal žádný důvod k tomu, aby stěžovatelkou opakovaně vědomě porušované zásady řízení o ústavní stížnosti, zakotvené v zákoně o Ústavním soudu, toleroval.

Telefonickým dotazem učiněným v kanceláři senátu 98 Nc Okresního soudu v Ostravě bylo dne 11. 7. 2016 zjištěno, že napadené usnesení Okresního soudu v Ostravě nabylo právní moci dne 2. 2. 2015. Zákonná dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti tak navrhovatelce marně uplynula, a podaný návrh je proto opožděný.

Stejně jako ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 979/10 či III. ÚS 3716/10 se Ústavní soud proto uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.