Ústavní soud III.ÚS 2164/23

Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení napadeného usnesení s tím, že mu jím mělo být zasaženo do celé řady jemu ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně do práv plynoucích z čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 23, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

V petitu stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud určil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny". Ústavní stížnost dále obsahuje popis skutečností, které dle tvrzení stěžovatele poukazují na závěr o naléhavosti věci. Proto stěžovatel žádá Ústavní soud postupem dle § 39 zákona o Ústavním soudu, aby stěžovatelova ústavní stížnost byla projednána přednostně.

Ústavní soud se omezí jen na nezbytné shrnutí obsahu ústavní stížnosti a obsah napadeného rozhodnutí, které považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění, neboť stěžovateli jsou okolnosti případu dobře známy. V rámci řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatele znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěr.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") vyplývá, že se stěžovatel v řízení před obecnými soudy domáhá zaplacení částky 10 000 000 Kč, a to včetně příslušenství. V řízení stěžovatel uplatnil námitku podjatosti vůči soudkyni projednávající jeho věc. Jelikož tato soudkyně v den nařízeného jednání měla čerpat dovolenou a následně měla být přeložena k jiné justiční složce, vyzval soud stěžovatele, zda námitce podjatosti trvá. V návaznost na to uplatnil stěžovatel námitku podjatosti vůči zbývajícím členům senátu rozhodujícího v dané věci, jakož i vůči všem soudcům Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Vrchní soud neshledal námitku podjatosti vůči vyjmenovaným soudcům městského soudu důvodnou. Z projednání a rozhodnutí věci je proto nevyloučil. Obdobný závěr shledal i vůči všem ostatním soudcům městského soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále obsáhle popisuje údajnou dlouhodobou perzekuci jeho osoby a jeho rodiny českými státními orgány v záležitostech, které se týkají fungování některých státních orgánů a počínání jejich funkcionářů (zejména soudů či státních zastupitelství) a některých aktivit Městské části Praha 9 a jejích představitelů. Věcně se má tato perzekuce projevovat v široké škále situací od rozhodování soudních sporů či řešení trestních oznámení až po poskytování sociálních služeb matce stěžovatele či vedení dědických řízení po dědečkovi stěžovatele.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje procesní podmínky k věcnému posouzení, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní stížnost je tak krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tak vyplývá, že ústavní stížnost proti samostatnému rozhodnutí k námitce podjatosti zpravidla není přípustná. Vydáním procesního usnesení o nevyloučení soudce totiž celé řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost). V rámci nich je možné znovu uplatňovat své námitky týkající se nestrannosti soudců. Teprve po jejich vyčerpání může připadat v úvahu ústavní stížnost [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1558/19 ze dne 17. 5. 2019; usnesení sp. zn. III. ÚS 3535/18 ze dne 14. 11. 2018; usnesení sp. zn. IV. ÚS 3205/18 ze dne 9. 10. 2018; usnesení sp. zn. I. ÚS 952/18 ze dne 3. 5. 2018; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2676/16 ze dne 8. 3. 2017; usnesení sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016; usnesení sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016; usnesení sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016; či usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015].

Výjimku z tohoto pravidla stanovuje § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle posledně uvedeného ustanovení Ústavní soud stížnost navzdory nevyčerpání všech opravných prostředků neodmítne, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, případně dochází-li v řízení ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [srov. nález sp. zn. III. ÚS 4071/17 ze dne 31. 7. 2018 (N 129/90 SbNU 139), body 27-29].

Stěžovatel v projednávaném případě však tyto výjimečné podmínky nenaplňuje a nic takového ostatně ani sám netvrdí. Nelze tedy než ve shodě s výše citovanou judikaturou uzavřít, že ačkoliv proti napadenému usnesení přímo nejsou přípustné opravné prostředky, není ho možné považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele. Stěžovatel v rámci předmětného nalézacího řízení, z nějž námitka podjatosti plyne, nevyčerpal všechny prostředky nápravy, které mu poskytuje obecné soudnictví. Je přitom primárně rolí obecných soudů, aby se podjatostí rozhodující soudkyně, popřípadě i dalších soudců zabývaly.

Ústavnímu soudu proto v této části nezbývá, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

V části, v níž se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud určil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny", se ústavní stížnost vymyká rozhodovací pravomoci Ústavního soudu. Jak Ústavní soud stěžovateli již vyložil např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 1596/20 ze dne 20. 7. 2021 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1042/22 ze dne 19. 7. 2022, Ústavní soud je povinen se ve své činnosti řídit principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).

Ústavní soud tak nemůže překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž blíže tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon Ústavním soudu. Pokud jde o způsoby, jakými je Ústavní soud oprávněn zasahovat do činnosti orgánů veřejné moci, je třeba odkázat na ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud může buďto zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo zakázat příslušnému státnímu orgánu pokračovat v porušování základního práva a svobody a přikázat mu obnovit stav před porušením takového práva, pokud je to možné. Návrh stěžovatele tak v dané části nepředstavoval žádný z případů, v nichž je Ústavní soud ve smyslu shora označených předpisů oprávněn rozhodovat, a k jeho projednání tak není Ústavní soud příslušný.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.