III.ÚS 2174/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2174/25 ze dne 5. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelů Olgy Daňkové a Josefa Daňka, zastoupených Mgr. Renatou Wachtlovou, LL.M., advokátkou se sídlem Pražská 904, Hořovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2025, č. j. 8 As 262/2024-74, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2024, č. j. 59 A 3/2024-87, rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 24. listopadu 2023, č. j. 131677/2023/KUSK-DOP/Svo, a rozhodnutí Městského úřadu Hořovice ze dne 14. srpna 2023, č. j. MUHO/24282/2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Krajského úřadu Středočeského kraje a Městského úřadu Hořovice, jako účastníků řízení, a Hany Štorkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava"), domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, rozsudku Krajského soudu v Praze ("krajský soud"), rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ("druhoinstanční rozhodnutí" a "krajský úřad") a rozhodnutí Městského úřadu Hořovice ("prvoinstanční rozhodnutí" a "silniční úřad"). Tvrdí, že jimi soudy a správní orgány porušily čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. 2. V posuzované věci jde o určení, zda se na pozemku parc. č. X v katastrálním území Ch. ("sporný pozemek"), vlastněném stěžovateli, nachází veřejně přístupná účelová komunikace. V roce 2008 bylo na základě podnětu vedlejší účastnice zahájeno správní řízení, ve kterém správní orgány rozhodovaly opakovaně s různými závěry. Rozhodnutí správních orgánů pak byla čtyřikrát rušena správními soudy, nejprve rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2011, č. j. 8 Ca 291/2009-44, a poté rozsudky krajského soudu ze dne 18. 8. 2016, č. j. 48 A 3/2015-37 ("druhý rozsudek"), ze dne 26. 5. 2020, č. j. 54 A 6/2018-70 ("třetí rozsudek"), a ze dne 13. 10. 2022, č. j. 59 A 13/2021-39 ("čtvrtý rozsudek"). Proti žádnému z těchto rozsudků nebyla podána kasační stížnost. 3. V řízení, které následovalo po vydání čtvrtého rozsudku, deklaroval silniční úřad prvoinstančním rozhodnutím, že na sporném pozemku se veřejně přístupná účelová komunikace nachází. Krajský úřad pak druhoinstančním rozhodnutím tento závěr s odkazy na závěry čtvrtého rozsudku aproboval, přičemž korigoval pouze popis veřejně přístupné účelové komunikace. 4. Stěžovatelé brojili proti druhoinstančnímu rozhodnutí žalobou, která byla zamítnuta napadeným rozsudkem krajského soudu. Ten konstatoval, že ve věci rozhoduje opakovaně, a je tedy vázán právními názory, které vyslovil již dříve. U otázek, jimž se již věnoval zejména ve čtvrtém rozsudku, proto přezkoumával pouze to, zda správní orgány postupovaly v souladu s jeho závazným právním názorem. K námitce stěžovatelů, že v řízení před vydáním čtvrtého rozsudku nebyli osobami zúčastněnými na řízení, krajský soud uvedl, že jim v souladu se zákonnými požadavky zaslal vyrozumění. Stěžovatelé na něj však nereagovali, ani proti rozsudku později nebrojili kasační stížností jako potenciálně opomenuté osoby zúčastněné na řízení. S kasačně závazným názorem proto nyní nemohou polemizovat. 5. Stěžovatelé proti napadenému rozsudku krajského soudu podali kasační stížnost. Ta byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. V odůvodnění se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem, že při posuzování žalobních námitek byl krajský soud vázán závaznými právními názory z dřívějších rozsudků, zejména pak ze čtvrtého rozsudku. Souhlasil s krajským soudem také v tom, že v řízení předcházejícím vydání čtvrtého rozsudku stěžovatelé rezignovali na ochranu svých zájmů. Ani Nejvyšší správní soud nemůže přehodnocovat závazné právní názory vyslovené ve čtvrtém rozsudku. V žalobě i kasační stížnosti stěžovatelé předkládali nové důkazní prostředky. Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu, že je stěžovatelé mohli předložit již dříve ve správním řízení, v němž byli opakovaně k předložení důkazních prostředků vyzváni. Nenastala tak žádná z judikaturou dovozených situací odůvodňujících prolomení kasační závaznosti závěrů čtvrtého rozsudku stran existence veřejně přístupné účelové komunikace na sporném pozemku. II. Argumentace stěžovatelů 6. Protiústavní zásah do svých základních práv stěžovatelé spatřují v tom, že nemohli po téměř osmnáct let kvůli probíhajícím řízením nerušeně vykonávat svá vlastnická práva. V tomto období se vedlejší účastnice snažila bez souhlasu stěžovatelů sporný pozemek užívat. Po vydání napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu na něm začala parkovat a ničit vegetaci. Sporný pozemek kvůli zaparkovaným vozidlům nelze užívat jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Vedlejší účastnice současně s odkazem na rozhodnutí soudů a správních orgánů užívá i pozemek sousedící se sporným pozemkem. 7. Podle stěžovatelů došlo v důsledku napadených rozhodnutí a na ně navazujících aktivit vedlejší účastnice k omezení jejich vlastnického práva, které nelze odůvodnit veřejným zájmem. Toto omezení zakládá nepřípustnou nerovnost mezi stěžovateli a jinými vlastníky. Rozměry a poloha sporného pozemku neumožňují vznik veřejně přístupné účelové komunikace. Cesta není v terénu patrná, její obecné užívání není podle stěžovatelů ve veřejném zájmu. Naplněna nebyla ani judikaturou dovozená podmínka existence nutné komunikační potřeby. 8. K porušení čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 2 Úmluvy došlo podle stěžovatelů také tím, že správní orgány nerespektovaly zákonnou lhůtu pro bezodkladné rozhodnutí ve věci podle § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Stěžovatelé byli dlouho zatíženi nejistotou. Nesou nadměrné břemeno, jímž došlo k porušení spravedlivé rovnováhy, která musí panovat mezi obecným zájmem a ochranou práva na pokojné užívání majetku. 9. Dále stěžovatelé namítají, že nepřiměřenou délkou řízení před správními orgány a soudy došlo k porušení jejich práva na projednání věci bez zbytečných průtahů garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Připustili, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu je potřeba otázku přiměřenosti délky řízení posuzovat vždy ve světle konkrétních skutkových okolností případu. V nyní řešené věci však nešlo o složitou otázku, nelze tvrdit, že by průtahy zapříčinil procesní postup účastníků řízení. Řízení navíc nebylo ani přerušeno. 10. Krajský soud podle stěžovatelů pochybil, když je neoznačil za osoby zúčastněné na řízení. Nemohli se tak během řízení vyjádřit a čtvrtý rozsudek jim ani nebyl doručen. Krajský soud v něm vyšel z výslechu svědků ve správním řízení. Toho se stěžovatelé neúčastnili, neboť nebyli informováni o tom, že má být prováděn. Došlo tak k porušení zásady rovnosti účastníků a kontradiktornosti řízení. Správní orgány pak navzdory upozornění stěžovatelů tuto vadu nezhojily. 11. Stěžovatelé zpochybňují rovněž závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně kasační závaznosti čtvrtého rozsudku. Ve druhém a třetím rozsudku se podle nich krajský soud přikláněl k názoru, že na sporném pozemku se veřejně přístupná účelová komunikace nenachází, přičemž nebyly dostatečně zjištěny skutkové okolnosti potřebné pro posouzení kvalifikovaného nesouhlasu s obecným užíváním a existence veřejného zájmu. Tyto závěry jsou podle nich stejně závazné jako závěry čtvrtého rozsudku. Tím, že oba napadené rozsudky staví výhradně na závěrech čtvrtého rozsudku, aniž by reflektovaly závěry dvou jemu předcházejících rozsudků, bylo podle stěžovatelů porušeno jejich právo na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. také § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy o