III.ÚS 2185/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2185/18 ze dne 4. 9. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele města Znojmo, sídlem Obroková 10/12, Znojmo, zastoupeného Mgr. Alešem Vejrem, advokátem, sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2018 č. j. 21 Co 226/2016-238, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 22. 6. 2016 č. j. 4 C 65/2015-178 zamítl Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") žalobu, kterou se vedlejší účastnice po stěžovateli domáhala zaplacení částky 1 030 580 Kč s příslušenstvím jakožto smluvní pokuty pro porušení smlouvy o bezúplatném převodu v rozsudku specifikované nemovitosti (výrok I.), a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení v částce 106 085,54 Kč (výrok II.). O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když stěžovatel byl v řízení plně úspěšný a měl tedy vůči vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v odměně advokáta podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 21. 2. 2017 č. j. 21 Co 226/2016-200 rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, změnil pouze výrok okresního soudu o náhradě nákladů řízení, když částku, kterou měla vedlejší účastnice stěžovateli nahradit na nákladech řízení, snížil na 89 259 Kč, a dále vedlejší účastnici uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 30 879 Kč. Krajský soud k judikátům, týkajícím se zastupování statutárních měst či jiných městských částí, případně kraje advokátem, na které vedlejší účastnice v odvolání poukázala, nepřihlédl, neboť stěžovatel není statutárním městem a předmět sporu, vyplývající z uzavřené smlouvy se státem a přesahující částku 1 000 000 Kč, není běžnou agendou, kterou by měli bezproblémově zastat zaměstnanci stěžovatele. Krajský soud dovodil, že nechal-li se stěžovatel v předmětné věci zastoupit advokátem, jde v případě odměny a náhrady hotových výdajů advokáta o náklady účelně vynaložené a s ohledem na plný úspěch stěžovatele ve sporu mu náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží. Celkovou výši náhrady nákladů řízení krajský soud zkrátil o přiznanou odměnu za jeden úkon právní služby, jeden režijní paušál, náhradu za promeškaný čas a cestovné, celkově o částku 13 906 Kč, neboť v této části nebylo o výši náhrady nákladů řízení okresním soudem rozhodnuto správně. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 3. 2018 č. j. 33 Cdo 2868/2017-231 dovolání proti I. výroku rozsudku krajského soudu odmítl, neboť shledal, že závěr krajského soudu, že výkon práva vedlejší účastnice na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dovolání však shledal přípustným proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu (výrok II. a III.), neboť dovodil, že krajský soud otázku účelnosti nákladů, jež vynaložil stěžovatel na zastupování advokátem v řízení, posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, ze které vyplývá, že nebude-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady obce na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými; vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť lze presumovat případy, kdy je předmětem sporu i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou účastníkem domáhajícím se náhrady nákladů právního zastoupení. V takových případech lze shledat postup účastníka, který si zvolí k hájení svých zájmů zastoupení advokátem, specializujícím se na danou oblast, za adekvátní, i zde je však nutné specifické okolnosti případu řádně odůvodnit. Problematiku nakládání s majetkem obce za specializovanou či obtížnou dle Nejvyššího soudu považovat nelze, naopak jde o běžnou součást agendy právního odboru městského úřadu. Závěr krajského soudu, že s ohledem na povahu věci i výši žalované částky nejde o běžnou agendu, kterou by měli zastat zaměstnanci stěžovatele a závěr, že stěžovatel není statutárním městem, nebyl krajským soudem dostatečně konkretizován tak, aby Nejvyššímu soudu umožnil se s jeho závěrem ztotožnit. Výroky II. a III. rozsudku krajského soudu proto dovolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Usnesením ze dne 10. 4. 2018 č. j. 21 Co 226/2016-238 krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení před okresním soudem částku 1 800 Kč (I. výrok) a na nákladech odvolacího a dovolacího řízení částku 900 Kč (II. výrok). V odůvodnění svého usnesení krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, uvedl, že ačkoliv stěžovatel není statutárním městem vymezeným v § 4 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, předmětem sporu byla právní problematika, která je nebo by měla být součástí agendy právního oddělení stěžovatele, když bylo projednáváno nakládání s majetkem obce po jeho převodu z vedlejšího účastníka na stěžovatele. Zdůraznil také, že z judikatury k problematice účelnosti vynaložených nákladů obcí na zastoupení advokátem vyplývá, že je ohledně práva obce nechat se zastupovat v řízení před soudem třeba postupovat přísně restriktivně. Krajský soud dále konstatoval, že okolnost, že náplní práce tří právníků, které stěžovatel zaměstnává, je poskytovat kvalifikované výstupy uvnitř organizace stěžovatele, nemůže jít k tíži vedlejšího účastníka, stejně tak jako skutečnost, že se stěžovatel ve sporných agendách nechává pravidelně zastupovat advokáty, nemůže být tou specifickou okolností případu, pro kterou by bylo možno pokládat náklady stěžovatele na zastoupení advokátem za účelně vynaložené. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud pochybil, když mu nepřiznal náhradu nákladů řízení podle zásady uvedené v § 142 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel argumentuje, že nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365) není aplikovatelný plošně na všechny případy, kdy je účastníkem řízení jakákoliv obec, ale pouze na obce, u nichž lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů. Tyto podmínky lze presumovat u statutárních měst, jak nález uvádí, stěžovatel však jako obec nedisponuje početným právním oddělením, které by bylo schopno zabezpečit množství sporné agendy, které stěžovatel vede. Stěžovatel připouští, že sice právníky zaměstnává, děje se tak ale v rámci tří různých odborů, kdy je jejich náplní práce poskytovat kvalifikované výstupy uvnitř těchto odborů, nikoliv v rámci specializovaného právního odboru. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že se ve sporných agendách nechává advokáty zastupovat standardně, což je nepochybně okresnímu soudu i krajskému soudu dobře známo. Závěrem stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je v otázkách náhrady nákladů řízení vůči státu, resp. subjektům veřejného práva, třeba postupovat v rámci řízení vedených před soudy nanejvýš obezřetně. Nelze totiž odhlédnout od další funkce, kterou povinnost náhrady nákladů řízení plní: nutí žalobce, aby zodpovědně vážil, zda vůbec má v případném soudním řízení naději na úspěch, neboť v opačném případě by na něj dopadla povinnost finančního plnění k náhradě nákladů řízení. K tomu stěžovatel dodává, že to byl právě vedlejší účastník, kdo bezdůvodný spor vyvolal, a uložením povinnosti náhrady nákladů řízení