III.ÚS 2187/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2187/22 ze dne 4. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Františka Kučery, zastoupeného Mgr. Petrou Raškovou, advokátkou se sídlem Breitfeldova 704/1, Praha 8, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2022, č. j. 4 As 1/2022-66, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021-109, rozhodnutí Krajského úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. KUKHK-34752/DS/2021 - 2(Ma), a rozhodnutí Městského úřadu Jaroměř ze dne 30. 7. 2021, č. j. PDMUJA 30905/2021, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 4 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů, a § 28 odst. 1 věty prvé zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Krajského úřadu pro Královéhradecký kraj a Městského úřadu Jaroměř, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím správních soudů a jim předcházejícím rozhodnutím správních orgánů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V důsledku porušení procesních pravidel pak dle stěžovatele došlo i k porušení jeho práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. S ústavní stížností je spojen i návrh na zrušení § 4 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů a § 28 odst. 1 věty prvé zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů. 3. Podstatou ústavní stížnosti i předcházejících řízení před správními soudy je stěžovatelův nesouhlas s vyvlastněním jeho pozemku a se způsobem, jakým k němu došlo. 4. Městský úřad Jaroměř (dále i jen "vyvlastňovací úřad") napadeným rozhodnutím rozhodl, že vlastnické právo žalobce k pozemku (který byl v rozhodnutí identifikován) se odnímá a přechází na Českou republiku s tím, že příslušným k hospodaření s touto nemovitostí je Ředitelství silnic a dálnic ČR. Dále vyvlastňovací úřad ve vztahu k ustanovení § 3c zákona liniového zákona určil, že s užíváním předmětu vyvlastnění k účelu, pro který se vyvlastňuje, musí být vyvlastnitelem započato nejpozději do 48 měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, přičemž za účel vyvlastnění se považuje provádění veřejně prospěšné stavby "Dálnice D11, stavba 1107 Smiřice - Jaroměř". Zároveň vyvlastňovací úřad prvního stupně stanovil výši náhrady pro žalobce v celkové výši 30.190 Kč a vyvlastniteli uložil, aby ve lhůtě 60 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí vyvlastňovanému náhradu ve stanovené výši zaplatil jednorázově v penězích. 5. Krajský úřad pro Královéhradecký kraj odvolání stěžovatele zamítl a uvedené rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu prvního stupně potvrdil. 6. Stěžovatel se posléze proti rozhodnutí o odvolání bránil správní žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové. V této žalobě uplatnil celkem osm žalobních bodů a návrh na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení právní úpravy, která stanoví dvojkolejnost soudního přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění, když výrok o vyvlastnění přezkoumávají správní soudy a výrok o náhradě za vyvlastnění civilní soudy. Prvním žalobním bodem žalobce napadal rozhodnutí vyvlastňovacích úřadů obou stupňů pro jejich nicotnost, neboť vyvlastněný pozemek byl ve správních rozhodnutích označen chybným číslem. Druhým žalobním bodem namítal systémovou podjatost vyvlastňovacích úřadů obou stupňů a podjatost konkrétních úředních osob podílejících se na rozhodnutích vyvlastňovacích úřadů obou stupňů. Třetím žalobním bodem žalobce namítal věcnou nepříslušnost odvolacího správního orgánu. Čtvrtý žalobní bod žalobce označil jako další procesní pochybení mající za následek nesprávnost rozhodnutí vyvlastňovacích úřadů (absentující výroky a nevypořádání některých námitek). Pátým žalobním bodem žalobce namítal nedostatek věcné aktivní legitimace Ředitelství silnic a dálnic ČR k podání žádosti o vyvlastnění pro střet zájmů. Šestým žalobním bodem žalobce napadal nedostatek podmínek pro zahájení vyvlastňovacího řízení. Sedmým žalobním bodem žalobce napadal skutečnost, že vyvlastňovací úřady obou stupňů nedostály závaznému právnímu názoru vyslovenému v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020-66, stran hodnocení nezbytnosti a subsidiarity, vyvlastnění pozemku stěžovatele. Konečně osmým žalobním bodem žalobce napadal skutečnost, že správní orgány řádně nezhodnotily jeho námitku, že Ředitelství silnic a dálnic ČR některé pozemky nevyvlastňuje pro stavbu silnic a dálnic, nýbrž k jiným účelům. 7. Krajský soud v Hradci Králové však žádnému z žalobních bodů nepřisvědčil a konstatoval, že vyvlastňovací úřady postupovaly řádně a v souladu se zákonem. Podanou žalobu proto zamítl. Pokud šlo o návrh na přerušení řízení a podání návrhu k Ústavnímu soudu, poukázal Krajský soud v Hradci Králové na okolnost, že obdobný návrh již byl vznesen v předchozím řízení o kasační stížnosti, přičemž v této souvislosti odkázal na závěry vyslovené rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020-66. 8. Obdobné námitky (byť částečně doplněné o odkazy na nové skutečnosti) uplatnil stěžovatel i v kasační stížnosti. Podle Nejvyššího správního soudu však krajský soud posoudil všechny právní otázky správně, jeho rozsudek je zákonný i přezkoumatelný, a proto kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl. 9. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 10. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. 11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. 12. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 13. V nyní posuzované věci Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti prakticky ty samé námitky, které již uplatňoval ve správní žalobě a kasační stížnosti. Byť některé z těchto námitek byly částečně přeformulovány, nastoluje stěžovatel stejná témata, tj. zejména otázku podjatosti (syst