III.ÚS 219/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 219/19 ze dne 3. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Lískovce, zastoupeného JUDr. Elenou Kotorovou, MBA, advokátkou, sídlem Panská 892/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 7 Afs 351/2018-32 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. srpna 2018 č. j. 51 Af 35/2017-58, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel při nedobrovolné veřejné dražbě konané dne 7. 9. 2007 pozbyl vlastnické právo ke stavbě č. p. X1 na pozemku parc. č. st. X2 v katastrálním území obce Písek (dále jen "stavba"). Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 11. 2014 č. j. 6 C 227/2007-507 konstatoval neplatnost nedobrovolné veřejné dražby. Finanční úřad pro Jihočeský kraj, územní pracoviště ve Strakonicích (dále jen "správce daně"), následně dospěl k závěru, že stěžovatel v důsledku rozsudku okresního soudu vlastnické právo ke stavbě nikdy nepozbyl, a platebními výměry ze dne 8. 2. 2017 č. j. 253549/17/2211-00460-306429 a č. j. 253568/17/2211-00460-306429 doměřil stěžovateli daň z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2014 (ve výši 35 949 Kč) a 2015 (ve výši 35 949 Kč). Proti rozhodnutí správce daně podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 15. 9. 2017 č. j. 37879/17/5100-31462-708633 a č. j. 37880/17/5100-31462-708633 zamítnuto a napadená rozhodnutí správce daně byla potvrzena. 3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 22. 8. 2018 č. j. 51 Af 35/2017-58 zamítl s odůvodněním, že určení neplatnosti veřejné dražby má účinky ex tunc, neboť neplatná dražba nebyla způsobilá vyvolat zamýšlené právní následky. Stěžovatel proto vlastnické právo ke stavbě nikdy nepozbyl, po určitou dobu mu sice bylo bráněno v uskutečňování plného panství nad nemovitostí, to však nebránilo tomu, aby byl nadále poplatníkem daně, neboť § 8 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí (dále jen "zákon o dani z nemovitých věcí"), označuje za poplatníka toliko vlastníka zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky a dále nespecifikuje, že by mu musela zároveň svědčit veškerá práva z vlastnictví plynoucí. 4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2018 č. j. 7 Afs 351/2018-32 zamítl, neboť závěr krajského soudu, že daňová povinnost k dani z nemovitých věcí měla stíhat stěžovatele, přestože disponoval pouze holým vlastnictvím, považoval za správný. Přitakání stěžovatelovu výkladu by dle Nejvyššího správního soudu vedlo k vytvoření jen stěží řešitelných obtíží při správě daně z nemovitých věcí. Pokud by byl správce daně nucen kromě samotného vlastnictví přihlížet rovněž k tomu, zda mohl poplatník vlastnické právo náležitě využívat, bylo by velice obtížné nalézat hranice, kdy by bylo vyměření či doměření daně oprávněné (či spravedlivé) a kdy už nikoliv. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že vedlejší účastník pominul, že ke dni 1. 1. 2014 a 1. 1. 2015, k nimž se váží rozhodné skutečnosti o subjektu povinném k zaplacení daně podle zákona o dani z nemovitých věcí, byl vlastníkem věci vydražitel, a to nejen vlastníkem evidovaným v katastru nemovitostí, ale i reálným, když se na dražbu hledělo jako na platnou a vydražitel požíval všech atributů vlastníka věci (možnost věc užívat, požívat užitky, disponovat, atd.). Správce daně vychází z metodiky Ministerstva financí, která stanoví, že při odstoupení od smlouvy se zpětně zdaní původní vlastník věci a převodce, tato metodika však nebere v úvahu, že veřejná nedobrovolná dražba je zcela jiným institutem než odstoupení od smlouvy. Pokud by vyslovením neplatnosti dražby s účinky ex tunc bylo vše uvedeno do bodu nula, pak není důvod, proč byly pominuty promlčecí lhůty podle práva veřejného, které by vedly k uvedení do původního stavu (např. vrácení daně z převodu nemovitostí vydražiteli, napadení daňových odpisů vydražitele, vrácení soudních poplatků apod.). Dle stěžovatele není rozumného důvodu, proč je použitým výkladem zákona o dani z nemovitých věcí postižen pouze stěžovatel, kterému bylo vráceno jeho vlastnictví s reálnými účinky ex nunc, a stejné následky nenesou i státní orgány, které s vydražitelem jako vlastníkem věci zacházely. Podle názoru stěžovatele má výklad pojmu vlastnictví vycházet z občanskoprávních předpisů, kdy podle § 1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vlastníku náleží právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat, a jiné osoby z toho vyloučit. Z tohoto pohledu nabyl stěžovatel vlastnického práva až prohlášením dražby za neplatnou ke dni 26. 10. 2015, neboť od tohoto data mu vlastnické právo k věci svědčilo reálně, mohl se věci ujmout, užívat ji, i s ní nakládat. Je-li podstatou majetkové daně zdanění majetku, k němuž vlastníkovi svědčí vlastnické právo, pak napadené rozhodnutí nemůže obstát, a je příkladem nedostatku ochoty a porozumění konkrétní věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice tzv. podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. 8. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. 9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým správní soudy vyložily § 8 odst. 1 zákona o dani z nemovitých věcí, podle kterého poplatníkem daně ze staveb a jednotek je vlastník zdanitelné stavby nebo jednotky. Stěžovatel je přesvědčen, že ke dni 1. 1. 2014 a 1. 1. 2015 byl vlastníkem stavby vydražitel, nikoli stěžovatel. Konstrukce vlastnického práva nabytého "zpětně" je podle stěžovatele přípustná v soukromém právu, nikoli v předpisech veřejného práva. 10. Krajský soud v odůvodnění sv