III.ÚS 2191/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2191/07 ze dne 21. 2. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. Ch., zastoupené JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Bulhara 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 7 Afs 114/2006-78, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí kasačního soudu. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 421/2002 se podává následující . Rozhodnutím ze dne 18. 10. 2002, č. j. FŘ 110/6611/02-0107, Finanční ředitelství v Brně částečně vyhovělo odvolání stěžovatelky a změnilo rozhodnutí Finančního úřadu ve Znojmě ze dne 17. 2. 1999, č. j. 17610/99/346911/4003, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1995, tak, že "se tímto rozhodnutím vyměřuje daň v částce 1 296 946 Kč". Podle rozhodnutí odvolacího orgánu bylo při daňové kontrole zjištěno, že stěžovatelka 17. 1. 1995 "vložila do podnikání" jako svůj osobní vklad 4 830 000 Kč; s ohledem k (dosavadním) výsledkům její podnikatelské činnosti vznikly správci daně prvního stupně pochybnosti o možnosti uskutečnění "tak vysokého vkladu" a opakovaně ji proto vyzval, aby prokázala, že (tyto) finanční prostředky byly před "vložením do podnikání" zdaněny, jakož i jejich "zdroj a původ" (§ 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dále jen "daňový řád"). K těmto výzvám stěžovatelka toliko uvedla, že finanční prostředky "zčásti nahospodařili" v průběhu manželství, zčásti jde o prostředky z doby před uzavřením manželství, zdrojem kterých byly "platy a odměny od zaměstnavatelů, příležitostné výhry ve státních loteriích a z výherních automatů a ostatním zákonným způsobem získané prostředky". Za této situace posoudil dané příjmy správce daně jako ostatní příjem ve smyslu § 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen "zákona o daních z příjmů"), a zvýšil o ně základ daně za zdaňovací období roku 1995 (§ 23 odst.1 zákona o daních z příjmů). V odvolacím řízení (poté co předchozí rozhodnutí odvolacího orgánu v této věci bylo zrušeno rozsudkem soudu ze dne 30. 4. 2002, č. j. 30 Ca 367/99-43) stěžovatelka předložila notářský zápis ze dne 23. 7. 2002, podle něhož byla mezi jejím manželem a M. H. uzavřena "v lednu 1995" bezúročná smlouva o půjčce, jejímž předmětem bylo 4 700 000 Kč. S ohledem na předchozí vyjádření k původu peněz, obsah stěžovatelčiných podání (z 15. 3. 1999, 12. 11. 1999), podané žaloby (z 16. 11. 1999), jakož i na výsledky předchozího dokazování však odvolací orgán předložený notářský zápis jako důkaz o původu (zdroji) vložených prostředků nepřijal s tím, že ač "...půjčka činí více jak 97 % vkladu...a jednalo (by) se o hlavní zdroj finančních prostředků", tento stěžovatelka v průběhu řízení neoznačila a učinila tak až v rámci doplnění odvolání 23. 7. 2002. O žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2005, č. j. 30 Ca 421/2002-48a, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku odkázal především na své závěry, vyslovené v dřívějším rozhodnutí ze dne 30. 4. 2004, jakož i na závěry Ústavního soudu v usnesení sp. zn. II. ÚS 574/02, který se obdobnou věcí stěžovatelky již zabýval. Důraz položil především na to, že stěžovatelka v průběhu kontroly ani v odvolacím řízení půjčku jako zdroj vložených finančních prostředků neuváděla a důkazní prostředek - notářský zápis - "vnesla do řízení" až poté, kdy (v předchozím soudním řízení) byl shledán postup správních orgánů (týkající se sporného vkladu) po skutkové a právní stránce v souladu se zákonem. Účelovost a nevěrohodnost předloženého notářského zápisu dokládá podle soudu i sdělení stěžovatelky o důvodech, pro které "skutečný zdroj ...tajila", jakož i ústní forma půjčky (s ohledem na její výši); notářský zápis přitom přímým důkazem o půjčce není, jelikož pouze svědčuje, že tvrzení o jejím poskytnutí bylo učiněno před notářem. Zdůvodnění, proč žalovaný neosvědčil notářský zápis jako důkaz, lze pak vztáhnout i na k důkazu navrženou výpověď svědka M. H.; i když takto o tomto návrhu výslovně pojednáno nebylo, nejde o vadu, jež by mohla mít vliv na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí. Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala, a Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. V odůvodnění zdůraznil, že správce daně je oprávněn požadovat na daňovém subjektu prokázání původu, zdroje a zdanění finančních prostředků vložených do podnikání, o nichž je takto účtováno, a to (zejména) za situace, kdy "dosavadní příjmy a výdaje tak, jak plynou z daňových přiznání, takové vklady neodůvodňují", přičemž ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že stěžovatelka důkazní břemeno v tomto smyslu neunesla; shodně též odmítl úvahy o aplikaci § 31 odst. 8 písm. b) daňového řádu, neboť při posouzení vkladu jako ostatního příjmu stěžovatelky nedošlo k použití právní domněnky, ale stalo se tak na základě výsledků provedeného dokazování (§ 31 odst. 9 daňového řádu). K neprovedení navrženého důkazu (výslechu svědka H.) odkázal na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu s tím, že tento svědek byl navržen v úzké souvislosti s důkazem v řízení odmítnutým jako nevěrohodný a účelový. Ve shodě s obsahem žaloby i kasační stížnosti stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že daňový řád ani žádný jiný daňový zákon postup zvolený správcem daně neumožňuje; zdanění finančních prostředků, u nichž "daňový subjekt neprokázal, zda již byly zdaněny", měl umožnit § 42 daňového řádu, avšak jeho "vypuštěním ... dal zákonodárce najevo, že důkazní povinnost prokazování zdanění finančních prostředků daňové subjekty stíhat nebude". I přesto v odvolacím řízení navrhla důkazní prostředky k prokázání zdroje vložených finančních prostředků; odmítl-li odvolací orgán provedení výslechu svědka, od něhož byly tyto prostředky půjčeny, porušil její právo dle § 48 odst. 7 daňového řádu, přičemž podle jejího názoru není možno (současně) tvrdit, že svoji důkazní povinnost nesplnila. V této souvislosti poznamenala, že právě závěr o nevěrohodnosti notářského zápisu mohl správní orgán i soud učinit teprve poté, co by byl svědek vyslechnut. Správce daně též neprokázal existenci skutečností, které by svědčily o tom, že by tyto prostředky byly získány podnikatelskou či jinou činností stěžovatelky, a to právě v tom období, kdy je do "svého podnikání" vložila. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07), Ústavní