III.ÚS 2192/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2192/15 ze dne 29. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, pplk. Sochora 740/34, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015 č. j. 67 To 141/2015-406 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. ledna 2015 č. j. 3 T 27/2009-387, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 21. července 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud"), vedeného pod sp. zn. 3 T 27/2009, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem ze dne 27. 10. 2010 č. j. 3 T 27/2009-306 uznán vinným ze spáchání trestního činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu, nebo nebytovému prostoru ve smyslu ustanovení § 249a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), spáchaného v jednočinném souběhu s trestným činem útisku ve smyslu ustanovení § 237 trestního zákona. Uvedených deliktů se měl dopustit tak, že nechal přerušit přívod teplé vody do bytu, užívaného Annou Štěpkovou a Jiřím Štěpkou (dále jen "poškození"), aby je přinutil doplatit zálohy za služby spojené s užíváním bytu. Napadeným usnesením obvodního soudu bylo na návrh poškozených ze dne 14. 12. 2011 rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit poškozeným náhradu jim vzniklých nákladů ve výši 30 000 Kč. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Stížnostní soud neshledal žádnou z uplatněných námitek důvodnou. Náklady byly dle něj vynaloženy účelně, vypočteny v souladu s právními předpisy, a zřejmé písařské chyby, obsažené v napadeném usnesení, nemohou nic změnit na správnosti jeho právních závěrů. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel považuje za protiústavní určenou povinnost uhradit poškozeným výše uvedenou částku, jakož i částku 10 000 Kč, kterou má uhradit státu jako náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody, k němuž však nebyl vůbec odsouzen. Především považuje stěžovatel za značně nepřiměřenou výši určené částky 30 000 Kč, když odsuzujícím rozsudkem mu byla stanovena povinnost nahradit škodu ve výši 1 277 Kč. Z toho důvodu mu přijde nespravedlivé, aby takto "mizivě úspěšným" poškozeným měl hradit náklady řízení ve stanovené výši. Zásadním pochybením soudů je pak délka celého řízení. Návrh zmocněnce poškozených byl soudu doručen dne 14. 12. 2011 a napadené usnesení bylo vydáno až dne 26. 1. 2015, a to navíc soudcem, který byl v době podání ústavní stížnosti zbaven funkce pro dlouhodobé hrubé porušování soudcovských povinností. Touto několikaletou nečinností došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv. Dle stěžovatele měly být náklady poškozených počítány dle sazby pro zastupování jedné osoby, neboť poškození jsou manželé a přiznané peníze se stávají součástí jejich společného majetku. Podobně jako své závazky platí manželé jako jedna smluvní strana, měla by být podobně řešena i otázka jejich zastoupení. Mezi uvedenými náklady je i částka za účast na hlavním líčení, které se nikdy nekonalo. V odůvodnění napadených usnesení pak dle stěžovatele není nikde uvedena konkrétní úvaha soudu, zdůvodňující přiznání uvedených nákladů poškozeným přes malou výši částky přiznané jim odsuzujícím rozsudkem. Dále se stěžovatel ohrazuje proti tomu, že jej napadená usnesení označují jako "odsouzeného", přestože se v jeho případě aplikovala amnestie prezidenta republiky a stěžovatel se dávno osvědčil. Uvedené okolnosti jsou dle stěžovatele důvodem pro zásah Ústavního soudu, a to i přes jeho zdůrazňovanou zdrženlivost v případech týkajících se nákladů řízení. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Formální předpoklady projednání návrhu 4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 6. Stěžovatelova argumentace spočívá zejména na opakování námitek uvedených v jím podané stížnosti, s nimiž se městský soud vypořádal dostatečně odůvodněnou argumentací, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti zcela přehlíží. Vzhledem k tomu, že v závěrech městského soudu neshledal Ústavní soud žádné pochybení, a stěžovatel je ani nijak konkrétně nenapadá, lze na ně zcela odkázat v otázce účelnosti vynaložených nákladů, údajně nekonajícího se hlavního líčení a otázky zbytečně dlouhého řízení o přiznání nákladů poškozených. K poslednímu bodu Ústavní soud pouze doplňuje, že případný zásah do stěžovatelova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nečiní nárok poškozených neexistujícím a může být nanejvýš důvodem přiznání určité satisfakce stěžovateli ze strany státu. Bez konkrétní argumentace je stejně irelevantní i skutečnost, že stěžovatelovu věc měl rozhodovat soudce, který pochybil v jiných řízeních. Usnesení jsou tak dle Ústavního soudu dostatečně odůvodněna a je z nich patrno, na základě jakých skutkových okolností a právních předpisů bylo rozhodnuto o předmětu řízení, jímž je náhrada nákladů poškozených. 7. Co se týče přiměřenosti přiznaných nákladů, je Ústavní soud toho názoru, že v trestním řízení je přijatelný poměr způsobené škody a přiznaných nákladů značně odlišný od řízení občanskoprávního. Je tomu tak i z toho důvodu, že smyslem kvalifikované (právně-odborné) účasti poškozených na trestním řízení není pouhá náhrada škody způsobené trestným činem. Je to totiž zásadně vždy pachatel, kdo nutnost vedení trestního řízení fakticky přivodí, a nelze tedy označit za nespravedlivé, má-li nést největší část finančního břemene za jeho vedení. Tím plní trestní řízení ve větší míře i určitý "výchovný" prvek. Nehledě na to, že poškození byli úspěšní s celým svým nárokem z původního návrhu (srov. č. l. 208 spisu obvodního soudu). Ustanovení § 154 trestního řádu přitom přiznává náklady poškozeným zásadně i v situaci, kdy pachateli nebyla v trestním řízení uložena povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem. Pouze zcela výjimečné okolnosti, jako např. spoluzavinění poškozených či šikanózní vystupování, tak umožňují, aby náklady poškozených vzniklé v trestním řízení nesly oběti trestného činu samy. Žádné takové okolnosti přitom v projednávané věci nevyvstaly a stěžovatel se jich ani nedovolával. Ústavní soud se velmi podrobně k otázce náhrady nákladů poškozených v trestním řízení a ústavně konformního výkladu ustanovení § 154 trestního