III.ÚS 2193/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2193/17 ze dne 24. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Vítkov Invest s. r. o., sídlem Na Kozačce 1288/6, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2017 č. j. 23 Cdo 444/2017-434, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014 č. j. 23 Cdo 3150/2012-332, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2016 č. j. 3 Cmo 248/2015-413 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2015 č. j. 26 Cm 162/2010-363, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PSJ, a. s., sídlem Jiráskova 3960/32, Jihlava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že postupem předcházejícím vydání shora označeného usnesení Nejvyššího soudu došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 7. 2011 č. j. 26 Cm 162/2010-182, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 3. 2012 č. j. 3 Cmo 378/2011-277, bylo k návrhu stěžovatelky rozhodnuto, že rozhodce JUDr. Ing. Pavel Šafář (dále jen "rozhodce") je vyloučen z projednávání a rozhodování v rozhodčím řízení mezi ní (jako žalovanou) a vedlejší účastnicí (jako žalobkyní) o žalobě na zaplacení částky 9 790 610 Kč ze dne 2. 7. 2010. 3. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byla tato rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Uvedený soud vrchnímu soudu vytkl, že věc posoudil podle § 8 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném po 1. 4. 2012, ačkoliv rozhodné bylo znění do 31. 3. 2012, podle něhož nutno otázku podjatosti posuzovat, jak plyne z § 8 odst. 1 ve spojení s § 30 citovaného zákona, podle § 14 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Současně upozornil, že je třeba zohlednit, že v případě rozhodčího řízení je autonomie stran a právo volby určitého rozhodce nebo podílení se na jeho určení jednou ze základních zásad rozhodčího řízení a že je-li stranami zvolen rozhodce z řad advokátů, lze předpokládat, že bude v běžném pracovním styku v kontaktu s jinými advokáty, přičemž běžná spolupráce nemusí znamenat okolnost, která by vzbuzovala důvodné pochybnosti o případném poměru takového rozhodce k jinému advokátovi zastupujícího účastníka řízení. Důvodné pochybnosti by mohla vyvolat dlouhodobá spolupráce mající povahu určité ekonomické závislosti, např. spolupráce ve společné kanceláři. Skutečnost, že advokátní kanceláře rozhodce a zástupce vedlejší účastnice spolupracovaly při podávání nabídek k zastupování, stejně jako to, že rozhodce a tento zástupce jsou členy Disciplinární komise Federace automobilového sportu Autoklubu České republiky, důvodnou pochybnost podjatosti rozhodce nezakládá. 4. Následně městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tuto žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil, a to rozsudkem označeným v záhlaví tohoto usnesení. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, když neprojednal její dovolání meritorně. V této souvislosti namítla, že skutkový stav zjištěný odvolacím soudem nezpochybnila, jak argumentoval Nejvyšší soud, ale pouze polemizovala s právním závěrem o míře intenzity spolupráce mezi rozhodcem a právním zástupcem vedlejší účastnice, resp. zda tato překročila hranice pochybností o nepodjatosti. Jestliže Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na jí vznesené otázce, zda postup rozhodce, který neinformuje účastníky řízení o okolnostech, které by mohly zakládat pochybnosti o jeho nepodjatosti, je sám o sobě důvodem pro vyloučení rozhodce, pak na jejím řešení skutečně nestálo, ale dle stěžovatelky stát mělo. Tuto námitku uplatnila v dovolání, šlo o relevantní dovolací důvod, protože kdyby bylo dané tezi přisvědčeno, rozhodnutí odvolacího soudu by bylo jiné, navíc je nutno všechny relevantní skutečnosti posuzovat ve vzájemné souvislosti, protože toto pochybnosti v dané věci umocňuje. 6. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud se jejím dovoláním nechtěl meritorně zabývat zřejmě proto, že by musel revidovat své předchozí právní závěry. V dané věci byl přípustným dovolacím důvodem požadavek, aby Nejvyšší soud věc posoudil jinak, navíc za situace, kdy v pořadí prvním rozhodnutí měl ignorovat podstatná skutková zjištění, tedy že zastupování České republiky bylo na bázi solidární odpovědnosti vůči státu a třetím subjektům. V dovolání šlo o to, aby Nejvyšší soud znovu zvážil, zda je správný závěr, že daná spolupráce je běžnou profesní spoluprací nezakládající pochybnost o nepodjatosti rozhodce. 7. Jde-li o meritorní posouzení věci, stěžovatelka je považuje za nesprávné, protože vícečetná spolupráce na společných zakázkách naplňuje jak prvek dlouhodobosti, tak ekonomické závislosti (skrze solidárně sdílenou odpovědnost). Nejde tedy o běžnou profesní spolupráci. V této souvislosti argumentuje, že jedním ze základních pravidel rozhodčího řízení je pravidlo o nestrannosti osoby rozhodce, jde o integrální součást práva na spravedlivý proces. Tato nestrannost je jednou z premis důvěry v rozhodčí řízení jako alternativního způsobu rozhodování sporů. Jde sice o soukromý způsob rozhodování sporů, stát však rozhodčímu nálezu propůjčuje stejný status jako soudnímu rozsudku, a proto je třeba na rozhodce a jejich nestrannost klást minimálně stejné nároky jako na soudce. 8. Dále stěžovatelka namítla nejednotnost judikatury, jde-li o otázku porušení informační povinnosti rozhodce, s tím, že Nejvyššímu soudu bylo "lhostejné", že rozhodce porušil svou informační povinnost, přičemž poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. Nao 81/2014 i samotného Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Td 38/2011. Ústavní diskonformitu má ilustrovat i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ferrantelli a spol. proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, jehož závěry se mají týkat i rozhodců. Navíc rozhodčí řízení je neveřejné a jednoinstanční, státní zásah cestou rozhodování o žalobě o neplatnost rozhodčího řízení je výrazně limitován, a proto nutno dbát na jeho "čistotu", jejíž součástí je nezpochybnitelná nestrannost rozhodce, a to ve větší míře než v případě osob, jejichž rozhodování je podrobeno instančnímu přezkumu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti