III.ÚS 2193/17 – Ústavní soud

III.ÚS 2193/17 ze dne 24. 4. 2018 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Vítkov Invest s. r. o., sídlem Na Kozačce 1288/6, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2017 č. j. 23 Cdo 444/2017-434, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014 č. j. 23 Cdo 3150/2012-332, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2016 č. j. 3 Cmo 248/2015-413 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2015 č. j. 26 Cm 162/2010-363, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PSJ, a. s., sídlem Jiráskova 3960/32, Jihlava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že postupem předcházejícím vydání shora označeného usnesení Nejvyššího soudu došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 7. 2011 č. j. 26 Cm 162/2010-182, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 3. 2012 č. j. 3 Cmo 378/2011-277, bylo k návrhu stěžovatelky rozhodnuto, že rozhodce JUDr. Ing. Pavel Šafář (dále jen "rozhodce") je vyloučen z projednávání a rozhodování v rozhodčím řízení mezi ní (jako žalovanou) a vedlejší účastnicí (jako žalobkyní) o žalobě na zaplacení částky 9 790 610 Kč ze dne 2. 7. 2010. 3. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byla tato rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Uvedený soud vrchnímu soudu vytkl, že věc posoudil podle § 8 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném po 1. 4. 2012, ačkoliv rozhodné bylo znění do 31. 3. 2012, podle něhož nutno otázku podjatosti posuzovat, jak plyne z § 8 odst. 1 ve spojení s § 30 citovaného zákona, podle § 14 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Současně upozornil, že je třeba zohlednit, že v případě rozhodčího řízení je autonomie stran a právo volby určitého rozhodce nebo podílení se na jeho určení jednou ze základních zásad rozhodčího řízení a že je-li stranami zvolen rozhodce z řad advokátů, lze předpokládat, že bude v běžném pracovním styku v kontaktu s jinými advokáty, přičemž běžná spolupráce nemusí znamenat okolnost, která by vzbuzovala důvodné pochybnosti o případném poměru takového rozhodce k jinému advokátovi zastupujícího účastníka řízení. Důvodné pochybnosti by mohla vyvolat dlouhodobá spolupráce mající povahu určité ekonomické závislosti, např. spolupráce ve společné kanceláři. Skutečnost, že advokátní kanceláře rozhodce a zástupce vedlejší účastnice spolupracovaly při podávání nabídek k zastupování, stejně jako to, že rozhodce a tento zástupce jsou členy Disciplinární komise Federace automobilového sportu Autoklubu České republiky, důvodnou pochybnost podjatosti rozhodce nezakládá. 4. Následně městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tuto žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil, a to rozsudkem označeným v záhlaví tohoto usnesení. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, když neprojednal její dovolání meritorně. V této souvislosti namítla, že skutkový stav zjištěný odvolacím soudem nezpochybnila, jak argumentoval Nejvyšší soud, ale pouze polemizovala s právním závěrem o míře intenzity spolupráce mezi rozhodcem a právním zástupcem vedlejší účastnice, resp. zda tato překročila hranice pochybností o nepodjatosti. Jestliže Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na jí vznesené otázce, zda postup rozhodce, který neinformuje účastníky řízení o okolnostech, které by mohly zakládat pochybnosti o jeho nepodjatosti, je sám o sobě důvodem pro vyloučení rozhodce, pak na jejím řešení skutečně nestálo, ale dle stěžovatelky stát mělo. Tuto námitku uplatnila v dovolání, šlo o relevantní dovolací důvod, protože kdyby bylo dané tezi přisvědčeno, rozhodnutí odvolacího soudu by bylo jiné, navíc je nutno všechny relevantní skutečnosti posuzovat ve vzájemné souvislosti, protože toto pochybnosti v dané věci umocňuje. 6. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud se jejím dovoláním nechtěl meritorně zabývat zřejmě proto, že by musel revidovat své předchozí právní závěry. V dané věci byl přípustným dovolacím důvodem požadavek, aby Nejvyšší soud věc posoudil jinak, navíc za situace, kdy v pořadí prvním rozhodnutí měl ignorovat podstatná skutková zjištění, tedy že zastupování České republiky bylo na bázi solidární odpovědnosti vůči státu a třetím subjektům. V dovolání šlo o to, aby Nejvyšší soud znovu zvážil, zda je správný závěr, že daná spolupráce je běžnou profesní spoluprací nezakládající pochybnost o nepodjatosti rozhodce. 7. Jde-li o meritorní posouzení věci, stěžovatelka je považuje za nesprávné, protože vícečetná spolupráce na společných zakázkách naplňuje jak prvek dlouhodobosti, tak ekonomické závislosti (skrze solidárně sdílenou odpovědnost). Nejde tedy o běžnou profesní spolupráci. V této souvislosti argumentuje, že jedním ze základních pravidel rozhodčího řízení je pravidlo o nestrannosti osoby rozhodce, jde o integrální součást práva na spravedlivý proces. Tato nestrannost je jednou z premis důvěry v rozhodčí řízení jako alternativního způsobu rozhodování sporů. Jde sice o soukromý způsob rozhodování sporů, stát však rozhodčímu nálezu propůjčuje stejný status jako soudnímu rozsudku, a proto je třeba na rozhodce a jejich nestrannost klást minimálně stejné nároky jako na soudce. 8. Dále stěžovatelka namítla nejednotnost judikatury, jde-li o otázku porušení informační povinnosti rozhodce, s tím, že Nejvyššímu soudu bylo "lhostejné", že rozhodce porušil svou informační povinnost, přičemž poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. Nao 81/2014 i samotného Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Td 38/2011. Ústavní diskonformitu má ilustrovat i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ferrantelli a spol. proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, jehož závěry se mají týkat i rozhodců. Navíc rozhodčí řízení je neveřejné a jednoinstanční, státní zásah cestou rozhodování o žalobě o neplatnost rozhodčího řízení je výrazně limitován, a proto nutno dbát na jeho "čistotu", jejíž součástí je nezpochybnitelná nestrannost rozhodce, a to ve větší míře než v případě osob, jejichž rozhodování je podrobeno instančnímu přezkumu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 11. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, j