III.ÚS 2235/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2235/23 ze dne 28. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele O. Č., zastoupeného Mgr. Karolínou Volkov, advokátkou, sídlem Pod Habřím 83, Pardubice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023 č. j. 28 Co 83/2023-93 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. ledna 2023 č. j. 29 Nc 514/2022-71, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a J. N., O. N., a nezletilého L. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i další základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 10 a čl. 32 Listiny, čl. 3, čl. 4, čl. 5, čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 9 odst. 1 až 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel se návrhem podaným na základě § 771 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), domáhal určení příbuzenství k nezletilému L. N. (dále jen "nezletilý") narozenému matce J. N. Tvrdil, že je biologickým otcem nezletilého, ale jako matrikový otec je v rodném listě zapsán bývalý manžel matky nezletilého O. N. 3. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem stěžovatelův návrh zamítl (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost nahradit J. N. (matce nezletilého) náklady řízení ve výši 7 865 Kč (výrok II). Obvodní soud uvedl, že stěžovatel se sice formálně domáhá určení příbuzenství, ale jeho faktickým požadavkem je určení biologického otcovství. Otcovství k nezletilému však bylo jednoznačně určeno na základě první domněnky (§ 776 odst. 1 obč. zák.) a svědčí O. N., třebaže z prohlášení účastníků řízení i znaleckého posudku vyplynulo, že stěžovatel je skutečně biologickým otcem nezletilého. V této souvislosti obvodní soud zdůraznil, že návrh stěžovatele na popření otcovství O. N. byl zamítnut [rozsudek obvodního soudu ze dne 12. 10. 2021 č. j. 61 Nc 504/2021-178 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022 č. j. 28 Co 102/2022-323 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023 č. j. 24 Cdo 230/2023-362, přičemž ústavní stížnost stěžovatele podaná proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1970/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná]. Poukázal rovněž na skutečnost, že stěžovatel má přiznáno právo na styk s nezletilým (§ 927 obč. zák.) a dochází i k jeho realizaci. Důvodem k zamítnutí návrhu bylo vedle toho, že otcovství k nezletilému bylo určeno a stěžovatel se svým návrhem nepřípustně snaží obcházet zákonnou úpravu určování otcovství, i to, že obvodní soud nezjistil zájem nezletilého na vyhovění návrhu. Zájem nezletilého leží podle obvodního soudu v zachování nastolené právní jistoty, kdy jeho právní otec je uveden v rodném listu a mezi nezletilým a O. N. vzniká sociální a emocionální pouto otce a syna. 4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 4. 2023 č. j. 28 Co 83/2023-93 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Přisvědčil obvodnímu soudu, že stěžovatel svým návrhem směřuje k obcházení právní úpravy určení otcovství. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1741/18 (N 86/94 SbNU 137), podle něhož právní vymezení rodinných vztahů musí reflektovat biologické vazby a rodiče mají právo, aby jejich biologické rodičovství bylo respektováno, jakož i dítě má právo znát rodiče, avšak požadavek shody právního a biologického otcovství není absolutní. Role soudů se neomezuje na pouhé formální osvědčování výsledků testu otcovství, ale soudy při rozhodování paternitních sporů zkoumají další relevantní faktory a skutečnosti vycházející z konkrétního případu. V posuzované věci bylo zjištěno, že výchovné prostředí v rodině s matrikovým otcem, matkou a (polorodými) sourozenci nezletilého je stabilní a stabilita je důležitou součástí nejlepšího zájmu dítěte. Rovněž nebylo možné přehlédnout, že byl upraven styk stěžovatele s nezletilým, který je uskutečňován, takže stěžovatel není ze života nezletilého vyloučen. Městský soud neshledal, že by bylo v zájmu nezletilého, aby stěžovatelem zdůrazňované právo na respektování soukromého a rodinného života a právo dítěte znát biologického otce převážilo nad právy rodičů a principem právní jistoty rodinných vztahů. O dalších návrzích stěžovatele (aby mohl nastoupit na rodičovskou dovolenou, nahlížet do lékařské dokumentace nezletilého a aby byli v matrice zapsáni dva otcové nezletilého) městský soud nerozhodoval, neboť rozhodování o vznesení nových nároků je v odvolacím řízení pojmově vyloučeno. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti (čítající 150 stran) namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudů vytýká, že nesprávně aplikovaly § 771 obč. zák., když toto ustanovení je v rozporu s Evropskou úmluvou o právním postavení dětí narozených mimo manželství i Úmluvou o právech dítěte. V další části stěžovatel cituje z 257 nálezů Ústavního soudu, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že napadenými rozsudky došlo k porušení ústavnosti. Stěžovatelem citovaná rozhodnutí mj. akcentují, že při zkoumání nejlepšího zájmu dítěte je třeba brát v úvahu zejména existenci pokrevního pouta. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 8. Třebaže je ústavní stížnost velmi obsáhlá (i díky citaci z více než 250 rozhodnutí Ústavního soudu), těžištěm stěžovatelovy argumentace je, že zamítnutím jeho návrhu na určení příbuzenství k nezletilému došlo k porušení nejen jeho základních práv, ale i práv nezletilého a dalších osob, které s nezletilým pojí pokrevní pouto. Ústavní soud v rozhodnutí obecných soudů zásah do stěžovatelových práv neshledává. Co se týče eventuálního porušení práv jiných osob (nezletilého nebo širší rodiny stěžovatele), pak je třeba zdůraznit, že možnost podání ústavní stížnosti ve prospěch třetích osoby (tzv. actio popularis), zákon o Ústavním soudu nepřipouští [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 178/94 ze dne 8. 12. 1994 (U 22/2 SbNU 259), usnesení sp. zn. I. ÚS 360/98 ze dne 8. 12. 1998 (U 74/12 SbNU 545), usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99 ze dne 11. 5. 1999 (U 34/14 SbNU 329) či usnesení sp. zn. I. ÚS 641/2000 ze dne 25. 4. 2001 (U 16/22 SbNU 361)]. 9. Ústavní soud předně odkazuje na městským soudem citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1741/18 (bod 27), z něhož vyplývá, že právní vymezení rodinných vztahů musí reflektovat biologické vazby. Rodiče mají právo na to, aby jejich biologické rodičovství bylo ze strany veřejné moci respektováno, a dítě má právo znát své biologické rodiče (viz též čl. 7 Úmluvy o právech dítěte). Na druhou stranu však Ústavní soud zdůraznil, že požadavek shody právního a biologického otcovství není absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu (např. s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež bude z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života požívat právní ochrany). V takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž bude nejlepší zájem dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) hrát důležitou roli [nález Ústavn