III.ÚS 2236/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2236/07 ze dne 18. 6. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. K., zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem v Praze 2, Slezská 13, proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 6. 2003 č. j. Sd 4/2001-50 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006 č. j. 21 Co 77/2006-87, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 24. 8. 2007 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení "rozhodnutí Krajského soudu v Praze čj. 21 Co 77 a 78/2006-89" (pozn.: z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel měl na mysli právě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006 č. j. 21 Co 77/2006-87) i jemu předcházejícího usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 6. 2003 č. j. Sd 4/2001-50 s tím, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu Okresního soudu v Berouně, výše označeným usnesením téhož soudu byl stěžovateli jako příjemci vydán předmět úschovy představující částku 13 419 966 Kč, složenou složitelem Českomoravským cementem, a. s., nástupnickou společností, a dále byla stěžovateli a druhému příjemci R. M. uložena povinnost nahradit složiteli náklady řízení ve výši 134 200 Kč, a to na základě ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Proti výroku o náhradě nákladů řízení podal stěžovatel (vedle druhého příjemce) odvolání, avšak Krajský soud v Praze výše označeným usnesením dané rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že příčinou ke složení uvedené částky do úschovy byla realizace převodu jmění podle § 220p obchodního zákoníku a "přivlastnění si podílu stěžovatele na podnikání společnosti Českomoravský cement, a. s.". Bez ní by nevznikla pochybnost, komu z příjemců uvedenou částku vyplatit, tedy zda stěžovateli, který byl akcionářem uvedené společnosti, nebo druhému příjemci jako zástavnímu věřiteli stěžovatele, jemuž svědčilo zástavní právo k akciím této společnosti. Navíc žádné pochybnosti v tomto ohledu nevznikly, a to vzhledem k § 69b obchodního zákoníku. Toto ustanovení stěžovatel následně cituje ve znění platném a účinném do 30. 12. 2001 a vyslovuje názor, že složitel měl poskytnout zajištění ve prospěch zástavního věřitele. Odvolací soud se však tímto argumentem, ač ten byl stěžovatelem uplatněn, nezabýval. Naopak výzvy složitele adresované příjemcům (za účelem zjištění, kdo je věřitelem výše uvedené částky), na které odvolací soud poukázal, je třeba považovat za nepodstatné. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud v Praze odkázal na obsah napadených rozhodnutí s tím, že k obsahovým námitkám, jež se týkají prvotní příčiny složení dané částky do úschovy, mu nepřísluší se vyjadřovat. Okresní soud v Berouně rovněž odkázal na napadená rozhodnutí s tím, že z nich má vyplynout nedůvodnost ústavní stížnosti. Českomoravský cement, a. s., nástupnická společnost, uvedla, že obecné soudy správně jako důvod úschovy shledaly pasivitu příjemců, kteří nereagovali na její výzvu. Otázka, jak předmětný závazek vznikl, je prý irelevantní. Současně tento vedlejší účastník poukázal na to, že smlouva mezi stěžovatelem a druhým příjemcem o zastavení cenných papírů byla uzavřena zřejmě proto, aby strany, využívajíce nejasné formulace § 69b odst. 1 obchodního zákoníku, v tehdy platném znění, zabránily údajně platnému převodu jmění, a že úvaha soudů odpovídá logice a konstrukci úpravy prodlení věřitele dle § 370 a násl. obchodního zákoníku, přičemž příjemci potřebnou součinnost neposkytli. Vedlejší účastník rovněž zmiňuje, že institut převodu jmění podle § 220p obchodního zákoníku je standardní institut, přičemž stěžovatel se staví do role oběti celé transakce, což ovšem je jednak irelevantní ve vztahu k řízení o úschově, jednak hrubě zkreslující. Současně odmítl, že by odvolací soud nereagoval na argumentaci stěžovatele ustanovením § 69b obchodního zákoníku, a konstatoval, že nejistota stran placení vypořádání pramenila z nejasného ustanovení § 220p odst. 2 obchodního zákoníku v souvislosti s § 43 odst. 5 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. K argumentaci ustanovením § 69b odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění účinném v době podání návrhu na uložení do úschovy, pak vedlejší účastník uvedl, že je bezpředmětná. Jeho aplikace totiž nepřipadá v úvahu, protože nejde o otázku dostatečného zajištění pohledávky druhého příjemce jako zástavního věřitele, ale o vyplacení vypořádání. Citované ustanovení se stalo relevantní až po novelizaci účinné (údajně) od 1. 1. 2002, tedy v době rozhodování soudu. Tuto skutečnost vzaly obecné soudu do úvahy, přičemž potvrdily jeho nejistotu ohledně "oprávněné osoby", vzhledem k tomu, že ustanovení § 220p odst. 2 obchodního zákoníku se nezměnilo a že otázka výplaty protiplnění za zastavené akcie tak zůstala na zákonné úrovni nevyřešena. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě vytýká obecným soudům nesprávnou interpretaci a aplikaci ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy tzv. jednoduchého práva, jež upravuje otázku náhrady nákladů řízení. Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí (nutno podotknout že ani tehdy, kdy jde o věc samu - k tomu viz i níže). Porušením "jednoduchého" práva se může Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu snad za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry nebyly obecným soudem zdůvodněny vůbec nebo se tak stalo zcela nedostatečně, případně byly-li uplatněny důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, č. 98, či nález ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, uveřejněn tamtéž, svazek 24, č. 163). V daném případě, aby byl odůvodněn zásah Ústavního soudu, by se muselo jednat o skutečně zásadní pochybení ze strany obecných soudů (výše uvedeného charakteru), neboť jak Ústavní soud k otázce náhrady nákladů řízení opakovaně konstatuje, tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, protože samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "odůvodňují-li to okolnosti případu", přičemž jsou to právě obecné soudy (a tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého volného uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. To se v posuzované věci také stalo, přičemž žádné pochybení v podobě svévolného přístupu, jež by snad mohlo dosahovat ústavně právní intenzity, zjištěno nebylo. Obecné soudy se podrobně otázkou,