Ústavní soud III.ÚS 2243/24

Městský soud v Brně rozsudkem schválil dohodu rodičů o svěření nezletilého do péče stěžovatelky, vyživovací povinnosti otce a o styku otce s nezletilým každý třetí týden v měsíci ve středu od 11:00 do 12:00 hod. v krizovém centru za přítomnosti pověřeného pracovníka centra. Důvodem omezeného styku byly problémy otce s návykovými léky. O rok později navrhla stěžovatelka styk otce s nezletilým zakázat, případně jej zúžit na jednu hodinu jednou za čtvrt roku. Otec s návrhem stěžovatelky nesouhlasil a navrhl rozšířit styk na jeden týdně, s čímž souhlasil i kolizní opatrovník nezletilého. Městský soud v Brně se přiklonil k návrhu otce a jeho styk s nezletilým upravil jednou týdně na jednu hodinu v krizovém centru. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky rozsah styku potvrdil, pouze změnil den a čas styku. Rozhodl tak mimo jiné na základě doplněného znaleckého zkoumání, v důsledku čehož vznikly státu náklady ve výši 65 230 Kč, které krajský soud napadeným výrokem svého rozsudku uložil nahradit stěžovatelce coby neúspěšné účastnici řízení.

Stěžovatelka podává proti shora označenému výroku rozsudku ústavní stížnost, neboť podle ní porušuje její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka namítá, že uložení povinnosti nahradit náklady státu pouze jí a nikoliv oběma rodičům pro ni bylo překvapivé, nepředvídatelné a odrazující od vedení dalších opatrovnických řízení. Krajský soud provedl důkaz znaleckými posudky k návrhu všech účastníků řízení, tedy i otce. Ten přistupuje nezodpovědně ke svým problémům a neplní své procesní povinnosti. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1286/18, na který odkazoval krajský soud, neplyne, že by náklady státu měl nést rodič, který opatrovnické řízení zahájil a který nebyl se svým návrhem procesně úspěšný. Je přitom třeba zohlednit, že odvolání stěžovatelky krajský soud nevyhodnotil jako zjevně nedůvodné, ale obsáhle se jím zabýval.

Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení zastává zdrženlivý postoj. Ačkoli i tato rozhodnutí mohou mít dopad do stěžovatelčiny majetkové sféry, sama o sobě zpravidla nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2174/20, bod 20; II. ÚS 3627/18, bod 15; II. ÚS 3776/16, bod 12). Ke zrušení výroku či rozhodnutí o náhradě nákladů řízení proto Ústavní soud přistupuje jen ve výjimečných případech (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3281/22, bod 15; IV. ÚS 105/23, bod 23).

V posuzované věci důvod pro tento výjimečný zásah Ústavní soud neshledal. Krajský soud stěžovatelce řádně vysvětlil, proč povinnost nahradit náklady státu uložil pouze jí (bod 51 jeho rozsudku). Odkázal přitom i na relevantní judikaturu Ústavního soudu. Z ní plyne, že kritériem, podle kterého soud rozhoduje, kdo z účastníků státu náklady nahradí, je výsledek řízení. V řízeních nesporných tímto kritériem není jen úspěch ve věci, ale o nákladech řízení státu se rozhoduje v návaznosti na procesní návrhy účastníků (shodně viz nález sp. zn. IV. ÚS 1286/18, body 37 a 38, na který ostatně stěžovatelka odkazuje v ústavní stížnosti). Vzhledem k tomu, že v dané věci stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná a jejím procesním návrhům nebylo vyhověno, rozhodnutí krajského soudu o uložení povinnosti nahradit náklady státu není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Zároveň nic nenasvědčuje tomu, že by v případě větší součinnosti otce nemusel soud ke znaleckému zkoumání přistoupit, a proto i tato argumentace stěžovatelky není opodstatněná.

S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal v napadeném výroku zásah do ústavních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.