III.ÚS 2257/24 – Ústavní soud

III.ÚS 2257/24 ze dne 18. 2. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Paraškevové, zastoupené Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem, se sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2024, č. j. 1 As 38/2023-57, a výrokům I, III a IV rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. června 2024, č. j. 57 A 179/2018-268, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka požádala o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, které získala studiem v bakalářském programu oboru Právo na nestátním vzdělávacím zařízení vysokoškolského vzdělání - Moskevském institutu podnikatelství a práva v Moskvě, Ruské federaci, prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva v Praze, s. r. o. Správní orgány její žádost zamítly. Stěžovatelka proto podala žalobu ke krajskému soudu. 2. Krajský soud v této věci rozhodoval celkem třikrát. Nejprve rozsudkem č. j. 57 A 179/2018-63 žalobě stěžovatelky vyhověl a rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Uzavřel, že správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav, který by vedl k závěru, že stěžovatelka není absolventkou zahraniční vysoké školy, případně k závěru o odlišnosti srovnávaných studijních programů. Rozsudek krajského soudu následně zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 1 As 320/2020-31. Ve shodě s krajským soudem považoval za rozhodné pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání splnění dvou podmínek. Zaprvé žadatel musí být absolventem zahraniční vysoké školy, zadruhé studijní programy nesmí být v podstatných rysech odlišné. Rozsudek krajského soudu považoval za nesprávný z důvodu, že krajský soud nijak neodůvodnil svou úvahu, podle které by správní orgán mohl vyvrátit průkaznost předloženého diplomu pouze rozhodnutím ruských státních orgánů o odebrání diplomu či prohlášení státní závěrečné zkoušky za neplatnou. Krajský soud se dále nijak nevyjádřil k argumentaci vedlejšího účastníka, že Mezinárodní institut podnikatelství a práva neměl oprávnění poskytovat odbornou přípravu v oboru Právo na území České republiky a zaměřenou na přípravu občanů České republiky. Při hodnocení srovnatelnosti studijních programů krajský soud pominul významné skutečnosti nasvědčující tomu, že ve studijních programech jsou podstatné rozdíly, a nijak neodůvodnil, jak měly správní orgány tyto pochybnosti dokazováním odstranit. 3. Ve svém druhém rozsudku č. j. 57 A 179/2018-145 krajský soud žalobě stěžovatelky opět vyhověl a rozhodnutí vedlejšího účastníka a prvostupňového správního orgánu zrušil a vrátil věc vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení. Učinil tak proto, že Nejvyšší správní soud se ve zrušujícím rozhodnutí nijak nevyjádřil k odpovědnosti správního orgánu za náležité zjištění skutkového stavu. Správní orgány měly povinnost vyvrátit správnost stěžovatelkou předložených listin. Konkrétně měly prokázat, že institut udělující osvědčení o vzdělání nemá oprávnění uskutečňovat odbornou přípravu v oboru právo mimo území Ruské federace, a že studijní programy jsou v podstatných rysech odlišné. 4. Napadeným rozsudkem č. j. 1 As 38/2023-57 Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu opět zrušil. Uvedl, že stěžovatelka doložila správnímu orgánu potřebné dokumenty, které samy o sobě stačily správnímu orgánu v dané věci k vydání zamítavého rozhodnutí, proto nemusel obstarávat další důkazy. Podmínka absolvování zahraničního studia může být splněna pouze studiem v zahraničí, případně v tuzemsku za podmínky, že je vzdělávání pokryto akreditací, kterou subjekt realizující výuku skutečně disponuje, a výuka odpovídá reálně poskytovanému studijnímu programu. Ani jednu z těchto skutečností stěžovatelka nesplnila, tudíž správní orgán nemusel skutkový stav dále zjišťovat. Hodnocení srovnatelnosti studijních programů je s ohledem na nenaplnění první podmínky pro uznání nadbytečné. 5. Po vrácení věci Nejvyšším správním soudem krajský soud rozhodoval potřetí, a to v situaci, kdy v mezidobí správní orgány v důsledku druhého zrušujícího rozsudku krajského soudu rozhodovaly o žádosti stěžovatelky znovu, znovu ji zamítly a stěžovatelka jejich rozhodnutí znovu napadla žalobou. Napadeným rozsudkem č. j. 57 A 179/2018-268 krajský soud řízení o původní žalobě stěžovatelky spojil s řízením o její druhé žalobě, zrušil rozhodnutí správních orgánů vydaná v období mezi druhým zrušujícím rozsudkem krajského soudu a druhým zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu, žalobu proti původnímu zamítavému rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Spojení řízení o obou žalobách odůvodnil krajský soud tím, že obě žaloby směřovaly proti rozhodnutím o téže žádosti stěžovatelky, tedy spolu právně i skutkově souvisí. Rozhodnutí, proti kterým směřovala druhá žaloba stěžovatelky, zrušil, neboť odporovala principu ne bis in idem (rozsudek sp. zn. 2 Azs 307/2015-41). Žalobu stěžovatelky proti původnímu rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl v souladu se závazným názorem Nejvyššího správního soudu. Protože měl vedlejší účastník v řízení plný úspěch, náleželo by mu právo na náhradu nákladů řízení, ty mu však nevznikly, proto krajský soud právo na náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka podává proti shora označeným výrokům třetího rozsudku krajského soudu a proti druhému rozsudku Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost, neboť podle ní porušují její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně žádá o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. 7. Namítá, že Nejvyšší správní soud se nepřípustně věnoval výkladu pojmu "zahraniční vysokoškolské studium". Tímto výkladem se vedlejší účastník ani krajský soud v rozhodnutích předcházejících druhému rozsudku Nejvyššího správního soudu nezabývali, ani proti němu nebrojil vedlejší účastník v kasační stížnosti. Stejně tak se tímto výkladem nezabýval Nejvyšší správní soud ve svém prvním zrušujícím rozsudku. Pro stěžovatelku byla tato nová argumentace Nejvyššího správního soudu překvapivá a nemohla proti ní vznášet jakoukoliv argumentaci. Dále Nejvyšší správní soud nesprávně připustil námitku vedlejšího účastníka k rozložení důkazního břemene, kterou ač mohl, neuplatnil již ve své první kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud porušil princip vázanosti vlastním rozhodnutím v totožné věci. Zatímco v prvním svém rozsudku akceptoval názor krajského soudu, že při srovnávání studijních programů je nutné vycházet z kvalifikovaného posouzení souboru znalostí a dovedností studenta, ve svém druhém rozsudku uvedl, že při srovnání studijních programů je nutné poměřovat programy a plány, nikoliv soubory znalostí a dovedností studenta. Stěžovatelce Nejvyšší správní soud neumožnil seznámit se s replikou vedlejšího účastníka, která byla pro rozhodnutí Nejvyššího správního soudu relevantní. Nejvyšší správní soud opomenul argumentaci stěžovatelky a krajského soudu k rozložení důkazního břemene a posoudil věc v rozporu se svou předchozí judikaturou, aniž by věc předložil rozšířenému senátu. Jím použitá judikatura není přiléhavá, neboť se týká případů, ve kterých správní orgány nemohou zjistit skutečnosti, o kterých ví primárně žadatel. 8. Stěžovatelku důkazní břemeno netížilo a v souladu se zásadou materiální pravdy měl skutečnosti zjišťovat správní orgán, který je ale dostatečně nezjistil. Konkrétně nezjistil, že studium nemohlo být dle ruského práva realizováno v České republice, ani že by podle ruského práva musel mít poskytovatel vzdělání speciální oprávnění. Dále správní orgán neměl správný podklad ke srovnání studijních programů. Všechny uvedené skutečnosti si přitom správní orgán mohl opatřit prostřednictvím mezinárodní spolupráce. 9. Závěr Nejvyššího správního soudu, že zahraniční studium musí zásadně probíhat v zahraničí, vychází z jeho předchozího rozsudku, kde tento závěr uváděly správní orgány a Nejvyšší správní soud jej nijak nehodnotil. Ačkoliv na tuto skutečnosti stěžovatelka upozorňovala ve vyjádření ke kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud na její argumentaci nereagoval. Zároveň je tento závěr Nejvyššího správního soudu nesprávný a ničím neospravedlnitelný. Zahraniční prvek studia je dán zejména akreditací a není rozhodné, kde studium probíhá. Názor Nejvyššího správního soudu zakládá absurdní důsledky. Například studentům studujícím vzdělání s akreditací Srbska na Slovensku by bylo v České republice vzdělání uznáno, zatímco studentům studujícím rovněž vzdělání s