III.ÚS 226/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 226/10 ze dne 18. 2. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti INPOS, spol. s r. o., se sídlem v Liberci I, Tovaryšský vrch 1358/3, zastoupené JUDr. Romanem Kozlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, č.j. 29 Cdo 5254/2007-117, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90, věta první, a čl. 95 odst. 1, věta před středníkem, Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení dovolacího soudu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 10. 2006, č. j. 32 Cm 27/2001-73, zamítl žalobu stěžovatelky proti vedlejší účastnici (Československé obchodní bance, a.s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150) o zaplacení částky 984 248,56 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež měla být způsobena poskytnutím plnění v rozporu s podmínkami smlouvy o otevření akreditivu. Vrchní soud v Praze, k odvolání stěžovatelky, toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 12. 6. 2007, č. j. 9 Cmo 37/2007-95, jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí dne 10. 11. 2000 smlouvu o otevření akreditivu (dále jen "smlouvu") a téhož dne vystavila příkaz k otevření neodvolatelného dokumentárního akreditivu s platností do 10. 2. 2001 ve prospěch J. B. (dále jen "oprávněného") na částku 982 284 Kč. Požadovaným dokumentem stěžovatelka označila výpis z katastru nemovitostí specifikovaný v příloze, která byla součástí příkazu. Dne 27. 12. 2000 vedlejší účastnice oznámila stěžovatelce poskytnutí plnění oprávněnému, zatížení jejího účtu částkou 982 284 Kč, a zaslala jí akreditivem předepsané doklady, které obdržela od oprávněného. Oba soudy se ztotožnily v závěru, že vedlejší účastnice závazek ze smlouvy (§ 682 a násl. obch. zák.) neporušila. Shledaly za podstatné, že ve výpisu z katastru nemovitostí předloženém oprávněným je stěžovatelka uvedena jako spoluvlastnice nemovitostí, které konkretizovala v příloze příkazu k otevření neodvolatelného dokumentárního akreditivu, a tyto nemovitosti nejsou zatíženy právy jiných osob. Posléze konstatovaly, že v části D - jiné zápisy - výpisu z katastru nemovitostí byla uvedena poznámka o návrhu na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k předmětným nemovitostem; poznámku zapsal katastrální úřad s datem 16. 12. 1999. Odvolací soud dovodil, že poznámka ve smyslu § 9 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, je úkonem katastrálního úřadu, který nemá vliv na vznik, změnu či zánik právního vztahu k nemovitosti, ale zachycuje určitý momentální stav událostí týkajících se nemovitosti, zatímco vedlejší účastnice odpovídala za to, že obsah oprávněným předloženého výpisu z katastru nemovitostí bude odpovídat podmínkám stanoveným v akreditivní listině. Námitku stěžovatelky, že 27. 12. 2000 zaslala vedlejší účastnici upozornění, že výpis z katastru nemovitostí předložený oprávněným zřejmě nebude vyhovovat stanoveným podmínkám, nepovažoval soud za důvodnou s tím, že poznámka byla v listu vlastnictví zapsána 16. 12. 1999, necelý rok před vystavením příkazu k otevření akreditivu a určením podmínek jeho otevření, a stěžovatelce jako budoucí spoluvlastnici nemovitostí musela být známa a mohla podmínky otevření akreditivu formulovat i s přihlédnutím k ní; přitom jednostranný úkon stěžovatelky jako příkazce nemá vliv na obsah závazku založeného mezi oprávněným a vedlejší účastnicí akreditivní listinou. Dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením dovolací soud jako nepřípustné odmítl [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je založeno na zhodnocení konkrétních okolností dané věci (výkladu smlouvy a příkazu k otevření akreditivu, potažmo závěru, že oprávněným byl předložen výpis z katastru nemovitostí odpovídající stěžovatelkou stanoveným podmínkám v akreditivní listině) a nemá přesah do rozhodování věcí stejného druhu, resp. že napadené rozhodnutí je souladné s hmotným právem (ustanoveními § 689 a § 690 odst. 1 obch. zák. a § 9 zákona č. 265/1992 Sb.). V odůvodnění usnesení dovolací soud neuznal zásadní právní význam pro projednávanou věc ani otázce výkladu ustanovení § 338d odst. 1, věty první, o. s. ř., na jejímž řešení obecné soudy v předchozím řízení - aniž by tím pochybily - svá rozhodnutí nezaložily. Připomenul, že "poznámka" na listu vlastnictví byla zapsána - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů - téměř rok před uzavřením smlouvy, a nikoliv v mezidobí po vystavení příkazu k otevření neodvolatelného dokumentárního akreditivu, jak uvedla stěžovatelka v dovolání. Posléze dovolací soud konstatoval, že stěžovatelčiny výtky, že nebyly provedeny navržené důkazy, po obsahové stránce vystihly dovolací důvody skutkového (procesního) vymezení, jež nejsou dovolacími důvody způsobilými založit přípustnost dovolání ve smyslu rozhodného (jedině použitelného) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce z nesprávného výkladu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., který v její věci podal Nejvyšší soud; stěžovatelka z nálezů Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, N 100/37 SbNU 355, a ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 289/06, dovozuje, že "dovolání nelze odmítnout z důvodu, že v dovolání řešená otázka nemá potřebný judikatorní přesah", a dovolacímu soudu vytýká, že jejím odtud vycházejícím "legitimním očekáváním", která se týkala interpretace občanského soudního řádu "ve znění účinném do 30. 6. 2009", podanou "nepřesvědčivou a neúplnou argumentací" nedostál. Dovolací soud též podle jejího názoru opomenul blíže vysvětlit, proč právní řešení, podané soudem prvního stupně a soudem odvolacím, neshledal ani "rozporným s hmotným právem". Stěžovatelka konečně vznesla "podnět", aby si rozhodnutí o projednávané ústavní stížnosti "vyhradilo plénum Ústavního soudu ve smyslu § 11 odst. 2 písm. k) zák. č. 182/1993 Sb.". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Oproti očekáváním stěžovatelky protiústavnost v uvedeném smyslu v její věci dovodit nelze. Je nutné zdůraznit, že dovolací soud posuzoval toliko otázku, zda stěžovatelkou podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přichází přípustnost dovolání výhradně podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009. Ve vazbě na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je vhodné zaznamenat, že usnesení dovolacího soudu, jímž dovolaní bylo odmítnuto jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatelky podat dovolání (např. viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 40/93, N 6/1 SbNU 47); předmětem ústavní stížnosti, směřující proti takovému usnesení dovolacího soudu, je případná denegatio iustitiae, a