III.ÚS 228/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 228/23 ze dne 14. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Reinlové, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2022 č. j. 25 Cdo 2165/2022-715, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2021 č. j. 58 Co 242/2021-626 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. dubna 2021 č. j. 25 C 203/2012-583, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Kooperativa pojišťovna, a. s., se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv. 2. V průběhu řízení podala stěžovatelka návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který odůvodnila tím, že se vedlejší účastník vůči ní obrátil s výzvou k úhradě nákladů řízení, přičemž úhrada této částky je pro stěžovatelku v současné době likvidační. II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 3. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl žalobu stěžovatelky na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 25 C 203/2012 (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 180 080 Kč (výrok II.). Nalézací soud dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro povolení obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelkou předložená listina - stanovisko vydané dne 15. 8. 2002 stavebním úřadem v Liberci (dále jen "stanovisko"), nemohla pro ni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Nalézací soud vyšel z toho, že předchozí rozhodnutí ve věci (v níž se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení 8 703 556 Kč jako pojistného plnění ve výši škody vzniklé požárem nákladního vozidla umístěného v objektu, který vlastní stěžovatelka, a v níž byla stěžovatelka co do částky 3 422 558,50 Kč úspěšná) bylo založeno na závěru, že stěžovatelka umožnila užívání nedokončeného a nezkolaudovaného objektu třetí osobou v rozsahu a způsobem v řízení zjištěným. Předložené stanovisko nemohlo nahradit kolaudační rozhodnutí, které byl vlastník stavby povinen po dokončení stavby opatřit a které nebylo nikdy vydáno. Spoluodpovědnost stěžovatelky rovněž dovodil z nevhodného způsobu užívání objektu (z hlediska požárních předpisů). 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 184 149,90 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.), a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 79 025,10 Kč (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že nejsou splněny podmínky pro obnovu řízení. Předložené stanovisko nikterak nemění závěr o tom, že se jednalo o nedokončený a nezkolaudovaný objekt. Stanoviskem byl stavebním úřadem zjištěn podle § 104 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon (dále jen "stavební zákon"), účel stavby - částečně skladová hala a částečně provozně-administrativní objekt. Stanovisko mohlo pouze umožňovat užívání části předmětného objektu jako skladovou halu, ale takovým způsobem objekt užíván nebyl. Odvolací soud neshledal důvodné námitky stěžovatelky o tom, že nebyl uveden žádný právní předpis, který zakazoval parkování vozidla ve skladové hale, a že nevhodný způsob užívání nelze přičítat jí. 5. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení ve výši 15 935,70 Kč (výrok II.). Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelkou předložené stanovisko, z něhož vyplývá toliko to, že část objektu slouží jako skladová hala a že budova jako celek nebyla dokončena, nemůže nic změnit na závěru o polovičním rozsahu spoluzavinění stěžovatelky na vzniku škody. Nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu (ohledně účelu, ke kterému byl předmětný objekt fakticky užíván), nepředstavuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Jde-li o stěžovatelkou namítané vady řízení, k nim lze podle Nejvyššího soudu v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což nebyl její případ. III. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka svoji argumentaci rozděluje do následujících okruhů: 7. Za prvé [1)], stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily jí předložené stanovisko, které podle ní prokazuje, že šlo v případě předmětného objektu o stavbu užívanou legálně, neboť stanovisko vydané ve smyslu § 104 stavebního zákona nahrazuje mimo jiné také kolaudační souhlas. 8. Za druhé [2)], opačný právní závěr, ke kterému dospěly obecné soudy, tj. že stanovisko nenahrazuje kolaudační souhlas, je pro stěžovatelku překvapivý, neboť dosud vycházela ze znění stanoviska jako veřejné listiny. 9. Za třetí [3)], nalézací soud zcela překvapivě při posuzování způsobilosti stanoviska jako nového důkazu přivodit stěžovatelce příznivější rozhodnutí ve věci změnil skutkové a právní závěry učiněné v původním řízení odvolacím soudem. Odvolací soud tyto změněné závěry potvrdil, a tudíž postupoval v rozporu s § 170 o. s. ř. Odvolací soud oproti původnímu řízení uvádí, že je ve věci klíčová otázka vhodnosti způsobu užívání stavby, nikoli kolaudace stavby. Není rovněž správný závěr, že stavba nebyla užívána ke skladování, nýbrž k parkování a garážování, neboť zde bylo bez vědomí stěžovatelky zaparkováno nákladní vozidlo (jehož vzplanutí způsobilo škodu). 10. Za čtvrté [4)], stěžovatelka namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť nalézací soud neprovedl klíčové důkazy navrhované stěžovatelkou a odvolací soud tento nesprávný postup potvrdil. Šlo o navrhované výslechy Pavla Reinla, který stanovisko nalezl, Bc. Vladimíra Andrese, který stanovisko vydal, včetně opomenutí jeho čestného prohlášení a předkládaného komentáře ke stavebnímu zákonu, a Mgr. Hany Recové, vedoucí stavebního úřadu v Liberci, a to k okolnostem absence stanoviska v archivu stavebního úřadu. Stěžovatelka poukazuje také na to, že ve skutkově totožné věci vedené u nalézacího soudu pod sp. zn. 23 C 307/2012 byly tyto důkazy provedeny. 11. Za páté [5)], obecné soudy nesprávně rozhodly o náhradě nákladů řízení, když vypočetly odměnu advokáta vedlejšího účastníka z tarifní hodnoty podle původního sporu. Podle stěžovatelky v řízení o povolení obnovy řízení není předmětem sporu peněžité plnění, ale obnova řízení, a proto je nutné vycházet z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč [§ 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif")]. K tomu dospěl podle stěžovatelky rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1213/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), jakož i Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v usnesení, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti. 12. Za šesté [6)], Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání s tím, že není naplněn dovolací důvod, přestože jej zcela konkrétně a jednoznačně v textu vymezila, kdy tímto byl nesouhlas s právním posouzením naplnění důvodu obnovy řízení, tedy zda je stanovisko jakožto nový důkaz způsobilé příznivější rozhodnutí ve věci. Nadto je také dovolacím důvodem tvrzený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. 13. Za sedmé [7)], Nejvyšší soud zcela nesprávně posoudil, že dovolací důvod spočívající v námitce vad, jejichž důsledkem je porušení ústavně zaručených práv, jako jsou námitky opomenutých důkazů, nepředvídatelnosti soudního rozhodování a porušení povinnosti soudu vypořádat se s argumentací účastníka řízení, jsou řádným dovolacím důvodem [k tomu odkazuje na nález ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1113/16 (N 228/83 SbNU 559)]. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokáte