Ústavní soud III.ÚS 2300/24

Finanční úřad pro Jihomoravský kraj doměřil dodatečným platebním výměrem stěžovatelce daň z příjmů právnických osob vyšší o 925 110 Kč a stanovil jí odpovídající penále. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí neúspěšně bránila odvoláním, žalobou proti rozhodnutí a následnou kasační stížností.

Stěžovatelka podává proti shora označeným rozsudkům ústavní stížnost, neboť podle ní porušují její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Porušení svého základního práva spatřuje v tom, že finanční orgány ani obecné soudy neprovedly důkaz obsahem trestních spisů, jak navrhovala. Nezohlednily, že v době daňové kontroly nebylo možné listiny z trestních spisů získat z důvodu pandemie. Obecné soudy se nedostatečně vypořádaly s jí uplatněnými námitkami. Ke své argumentaci stěžovatelka cituje pasáže z judikatury Ústavního soudu.

Ústavní soud přesvědčení stěžovatelky, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, nesdílí. Naopak v nich obecné soudy přesvědčivě a srozumitelně reagují na stěžovatelkou uplatněnou argumentaci (body 18 až 34 rozsudku krajského soudu, body 11 až 14 rozsudku Nejvyššího správního soudu). To se týká i stěžovatelkou namítaného neprovedení důkazů trestními spisy. Krajský soud stěžovatelce vysvětlil, že navrhované trestní spisy se vztahovaly k plnění poskytnutému stěžovatelce jinou společností a v jiném období, než které bylo předmětem řízení, a neměly tudíž žádnou vypovídací hodnotu (bod 27 rozsudku krajského soudu). Takové vypořádání s důkazním návrhem je zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 2193/19 (N 83/105 SbNU 350), bod 25]. Vzhledem k uvedenému je zcela bez významu, zda k důkazu měla stěžovatelka v době pandemie přístup.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.