III.ÚS 232/25 – Ústavní soud

III.ÚS 232/25 ze dne 30. 4. 2025 Absence odůvodnění soudního rozhodnutí; spotřebitelská povaha smlouvy o vzdělávání na soukromé vysoké škole Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Luisy Madžové, zastoupené JUDr. Janem Březinou, MLaw, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2024 č. j. 54 Co 288/2024-275, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vysoké školy ekonomie a managementu, a. s., sídlem Nárožní 2600/9a, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem, sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2024 č. j. 54 Co 288/2024-275 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2024 č. j. 54 Co 288/2024-275 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na vzdělání podle čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnické právo podle čl. 11 Listiny a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a spisového materiálu vyplývá, že vedlejší účastnice je soukromá vysoká škola, která se po stěžovatelce jako své bývalé studentce domáhala doplacení studijního poplatku (školného) ve výši 20 000 Kč a úhrady administrativního poplatku ve výši 10 000 Kč. Tato povinnost měla stěžovatelce vzniknout v důsledku nesplnění podmínek zvýhodněné cenové úrovně školného, kterou si stěžovatelka zvolila. Stěžovatelka se na základě smlouvy o vysokoškolském studiu uzavřené dne 13. 3. 2021 zavázala k úhradě studijních a administrativních poplatků ve stanovených termínech a výši podle vnitřních předpisů vedlejší účastnice. Na žádost stěžovatelky byl uzavřen dne 2. 11. 2021 dodatek k smluvnímu prohlášení, na základě kterého došlo k navýšení školného z varianty Klasik na variantu Standard. V případě nesplnění podmínek pro školné Standard se stěžovatelka zavázala k úhradě rozdílu tohoto školného a školného Premium ve výši 20 000 Kč, a k úhradě administrativního poplatku ve výši 10 000 Kč, a to za každý rok, kdy podmínky nesplnila. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka zanechala studia před uplynutím jeho standardní doby, vedlejší účastnice ji vyzvala k úhradě dlužné částky v celkové výši 30 000 Kč představující cenový rozdíl typů školného a administrativní poplatek. Následně se vedlejší účastnice žalobou po stěžovatelce domáhala zaplacení této částky soudní cestou. 3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 18. 6. 2024 č. j. 31 C 364/2023-200 žalobě vedlejší účastnice vyhověl, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 20 076 Kč. Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá jednoznačný závěr, že smlouva o studiu, na jejímž základě poskytuje soukromá škola studentovi vzdělání za úplatu, nemá povahu smlouvy spotřebitelské. Poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách nejsou přímým protiplněním za poskytnuté služby, ale představují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium. Námitka stěžovatelky, že nařízení rektora a administrativní ceník nejsou vnitřním předpisem vysoké školy, neboť nejsou registrovány u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministerstvo") není důvodná, neboť stačí, když je vnitřním předpisem stanovena povinnost k platbě školného, přičemž vymezení konkrétní výše poplatků nařízením rektora není nezákonné. Vedlejší účastnicí požadované poplatky nejsou svou povahou smluvní pokutou. Obě smluvní strany byly v rovnoprávném postavení, stěžovatelka měla možnost zvážit, kterou cenovou úroveň školného si vybere a výslovně se zavázala naplňovat podmínky školného a uhradit školné a poplatky za celou dobu studia. Nemožnost plnění fakticky zavinila sama stěžovatelka. 4. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž zpochybnila všechny klíčové závěry soudu prvního stupně. Namítala v něm jednak, že soud prvního stupně žalobě vyhověl, přestože vedlejší účastnice neprokázala, že stěžovatelka nesplnila studijní podmínky zvolené cenové úrovně školného. Soud prvního stupně také nesprávně posoudil uplatněný nárok jako povinnost k úhradě školného, zatímco ve skutečnosti se jedná o poplatky sankční povahy. Podle stěžovatelky dále ze smluvního prohlášení a dodatku nevyplývá, že by byla povinna tyto sankční poplatky platit i v případě předčasného ukončení studia. Stěžovatelka tím, že ukončila studium, pouze využila svého práva, a tedy vedlejší účastnice po ní žádné další platby nemůže požadovat a sankcionovat jí za to, že se rozhodla ve studiu nepokračovat. Dále stěžovatelka poukazovala na to, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil spotřebitelskou povahu smluvního vztahu. Argumentovala také proti závěru soudu prvního stupně, že stačí, když je ve vnitřním předpise vysoké školy stanovena povinnost k platbě školného, nikoli jeho výše. Navrhovala, aby odvolací soud přihlédl při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení na skutečnost, že žaloba vedlejší účastnice byla podána na ustáleném vzoru. 5. Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 9 438 Kč. Odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně je správný po skutkové i právní stránce a v dalším odkázal na vyjádření vedlejší účastnice, které podala k odvolání. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka svou argumentaci rozdělila do několika okruhů. Pokud jde o právo na vzdělání, uvádí, že čl. 33 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost jak svobodně se rozhodnout, zda studium na vysoké škole absolvuje, tak i svobodu rozhodnout se studium ukončit. V tomto smyslu je nátlak vedlejší účastnice, která studenty nutí studovat pod hrozbou povinnosti platit sankční poplatky nad rámec školného v případě zanechání studia, v rozporu s uvedeným článkem Listiny. Soukromá vysoká škola může v souladu s čl. 33 odst. 3 Listiny poskytovat vzdělání za úplatu, není však oprávněna vybírat poplatky, kterými studenty sankcionuje za ukončení studia. 7. Další okruh argumentů stěžovatelky se týká porušení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny. Stěžovatelka předně s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Soudního dvora Evropské Unie namítá, že závazek mezi ní a vedlejší účastnicí má povahu spotřebitelské smlouvy. Odvolací soud se při hodnocení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3805/2018. Nesprávně byla také posouzena otázka absence registrace vnitřních předpisů. Závěr, že registrovanými vnitřními předpisy ve smyslu zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) je i označené nařízení rektora a administrativní ceník, je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2443/2023-328. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že závazek nemůže zaniknout v důsledku následné nemožnosti plnění, pokud tuto nemožnost zapříčinila stěžovatelka realizací svého ústavně zaručeného práva studium předčasně ukončit. 8. Stěžovatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí porušilo její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť je nepřezkoumatelné. Zdůrazňuje, že odvolací soud zcela rezignoval na odůvodnění svého rozhodnutí, když pouze ve stručnosti odkázal na podání vedlejší účastnice s tím, že se s nimi zcela ztotožňuje. Takové odůvodnění nesplňuje zákonné náležitosti kladené na odůvodnění rozsudku, které jsou vymezené v § 157 odst. 2 o. s. ř. Tato vada je o to zásadnější, že proti nepřezkoumatelnosti rozsudku stěžovatelka brojila již ve svém odvolání. Napadené rozhodnutí je také v rozporu s požadavky na řádné odůvodnění vymezené judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelčino právo na spravedlivý proces mělo být porušeno také tím, že obecné soudy procesně postupovaly podle tzv. negativní důkazní teorie, která však již byla Nejvyšším soudem i Ústavním soudem překonána. 9. Stěžovatelka současně nesouhlasí s posouzením náhrady nákladů řízení, resp. se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě nic nenasvědčuje tomu, že byly naplněny kvalifikační znaky formulářové žaloby. Z obdobných žalob podaných vedlejší účastnicí vyplývá, že jsou v nich doslovně překopírovány pasáže obsahující právní hodnocení, u skutkových t