Ústavní soud III.ÚS 2359/21 – Dohled

Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatel se takto domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, kterým bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin účastenství na přečinu zneužití pravomoci úřední osoby ve formě návodu, a následného usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 28. 6. 2021, kterým byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost stěžovatele proti právě citovanému usnesení o zahájení trestního stíhání.

Pro úplnost je nutno uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje rovněž vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 28. 6. 2021, č. j. 2 VZV 4/2021-236, kterým státní zástupce neshledal pochybení Generální inspekce bezpečnostních sborů, pokud tato stěžovateli odepřela přístup do spisu s výjimkou listin o zahájení úkonů trestního stíhání a listin souvisejících s domovní prohlídkou u stěžovatele, a také usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 4. 8. 2021, č. j. GI-3035-1387/TČ-2019-842010, které obsahovalo osobní údaje stěžovatele a přesto bylo zasláno i subjektům, které nemají žádný bližší vztah k obvinění stěžovatele. Tato usnesení však nebyla napadena petitem ústavní stížnosti a rovněž z přiložené plné moci je zjevné, že se vztahuje výhradně na usnesení označená v záhlaví tohoto usnesení. Proto se Ústavní soud, vázán petitem podaného návrhu, zabýval výhradně těmito dvěma usneseními.

Stěžovatel namítá porušení jeho práva nebýt stíhán jinak, než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a právo na obhajobu a přípravu obhajoby podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Dále jimi bylo údajně porušeno právo být neprodleně podrobně seznámen povahou a důvodem obvinění vedeného proti němu, tak jak to má na mysli čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo stěžovatele na zachování jeho osobní cti, dobré pověsti a práva na ochranu jeho jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny a právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.

V daném případě však procesní prostředky k ochraně práv stěžovatele vyčerpány nebyly a stěžovatel tak nerespektuje shora zmíněný princip subsidiarity ústavní stížnosti.

Ústavní soud totiž i v nyní posuzované věci vychází z toho, že stěžovatel je povinen vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu v daném případě k ochraně jeho práva zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce bdít nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3843/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Takový procesní prostředek však uplatněn nebyl, resp. stěžovatel jej ústavní stížností nenapadá.

Jak se totiž podává ze shora uvedeného, ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, jímž dozorující státní zástupce zamítl stěžovatelovu stížnost podanou proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tím však dle (dnes již) ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou opravné prostředky v rámci trestního řízení vyčerpány. Příslušným k řešení námitek stran postupu dozorujícího státního zástupce je totiž v první řadě státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (obdobně např. usnesení ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19, ze dne 23. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 1673/19, ze dne 4. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 3171/19 nebo ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4126/19). Této procesní možnosti přitom stěžovatel zjevně nevyužil, resp. žádné rozhodnutí, kterým by bylo rozhodnuto v rámci zmíněného dohledu, nenapadá. Nad rámec toho je třeba upozornit, že proti činnosti orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud zásadně nezasahuje do probíhajícího řízení, neboť většinu v něm učiněných pochybení je možné napravit v rámci trestního řízení.

Stěžovatel odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1319/21 (srov. bod IV ústavní stížnosti), z něhož dovozuje, že Ústavní soud pro posouzení ústavní stížnosti směřující proti usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. proti rozhodnutí o navazující stížnosti podle § 141 a násl. trestního řádu, jako přípustné, nevyžaduje uplatnění procesního prostředku k ochraně práv ve formě dohledu nebo dozoru. Současná praxe Ústavního soudu se nicméně sjednotila na postupu, jak je popsán shora. Ostatně, i ze stěžovatelem odkazovaného usnesení je patrno, že se Ústavní soud k problematice přezkumu rozhodnutí o zahájení trestního stíhání staví rezervovaně. Kasace usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavním soudem je proto možná jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení (k tomu srov. např. nález ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155), usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655), usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467), a mnohá další. I proto je vhodné dodat, že stávající přístup Ústavního soudu stěžovatele neomezuje v eventuální ochraně jeho práv v řízení o ústavní stížnosti, neboť vyčerpá-li stěžovatel shora uvedené procesní prostředky k ochraně svých práv a bude-li mít i přesto za to, že došlo k porušení jeho základních práv nebo svobod, bude moci ústavní stížnost následně podat a tato bude - při splnění všech podmínek řízení stanovených zákonem o Ústavním soudu - řádně posouzena.

Stěžovatel, jakkoliv má za to, že ústavní stížnost je nepřípustná, se současně dovolává ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (část III. ústavní stížnosti) a tvrdí tak podstatný přesah vlastních zájmů. Tento přesah spatřuje v tom, že se v dané věci jedná o "ústavněprávní ohraničení oprávnění orgánů činných v trestním řízení k zásahu do základních práv a svobod i v přípravném řízení trestním". Nepředkládá však žádnou relevantní argumentaci, ze které by tento skutečný přesah - nad rámec jeho vlastního případu - bylo lze dovodit.

Ústavní soud přitom ve své obsáhlé judikatuře v minulosti již opakovaně vyložil obsah podmínek restriktivní interpretace a aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uplatnění této výjimky z obecných pravidel přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud spojuje pouze s kvalifikovanými případy, kdy je tzv. podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325) nebo nález ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.)], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [srov. např. nález ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [srov. např. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283)], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [srov. např. nález ze dne 14. 10. 1997 sp. zn. I. ÚS 322/96 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221)].

Nyní posuzovaný případ však závažnosti výše uvedených tzv. kvalifikovaných přesahů osobního zájmu stěžovatele zjevně nedosahuje. Z napadených rozhodnutí a ani z vlastní argumentace stěžovatele totiž nevyplývá nezbytnost vyřešit jakýkoliv širší aplikační či interpretační problém u použitých právních ustanovení a provést výklad specifického ústavního práva, přesahující i do jiných případů. Skutečnost, že se v podobné situaci mohou někdy v budoucnu ocitnout další osoby, pak s ohledem na výše uvedené sama o sobě neodůvodňuje aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení § 75 odst. 1 a § 43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1673/19 ze dne 23. 9. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2398/19 ze dne 30. 7. 2019 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2997/20 ze dne 3. 11. 2020).